Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kde lord Keynes udělal chybu

Ministr financí Eduard Janota řeší dilema: navrhnout na rok 2010 střídmý rozpočet s relativně nízkým schodkem – anebo se na schodek tolik neohlížet a snažit se „rozpohybovat“ ekonomiku? V prvním případě může pokles nebo stagnace vládních výdajů ztlumit růst hrubého domácího produktu. V případě druhém mohou příliš vysoké veřejné výdaje nastartovat nepříznivý trend, který se jednou vrátí. Doslova i s úroky.

Která ze dvou špatných možností je méně špatná? Zcela bez okolků, lepší je první možnost. Proč? Ekonomická teorie ani praxe nenabízí žádné přesvědčivé zdůvodnění, proč by se vlády měly během hospodářské recese zadlužit.

Ano, existuje často citovaná Keynesova teorie, která tvrdí, že zvýšené vládní výdaje mohou v kritickém období pomoci překlenout výpadek soukromé poptávky. Samotný lord Keynes of Tilton, který zemřel v roce 1946, se asi v hrobě obrací. Intelektuálně nepoctivé zneužití jeho teorie mělo totiž v mnoha zemích velmi neblahé důsledky.

V rámci objektivity je nutno konstatovat, že intelektuální mezery mělo již původní dílo Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, publikované v únoru 1936. Keynes byl svým duchem spíše umělec než finančník, a jeho dílo je z dnešního pohledu spíše intelektuálně náročnou beletrií než přísně ekonomickou analýzou. Myšlenkově je sice stále stimulující, ale obsahuje řadu vážných nepřesností, které si o zneužití přímo říkají.

Vezměme si například kapitolu 10, kde Keynes popisuje blahodárný účinek vládních výdajů na veřejné práce, které údajně prostřednictvím multiplikátoru násobí zaměstnanost:

„... lze tedy odvodit, že když například psychologie spotřebitelů je taková, že utratí devět desetin přírůstku příjmů, pak je multiplikátor roven deseti; a celkový nárůst zaměstnanosti vyvolaný (např.) zvýšenými výdaji na veřejné práce bude desetinásobkem nárůstu zaměstnanosti, který vyvolaly veřejné práce samotné...“ Každý současný ekonom musí tento odstavec číst se smíšenými pocity: jak se jen inteligentní člověk jako Keynes mohl dopustit tak nehorázného myšlenkového zkratu!

Chyba spočívá v tom, že Keynes neměl k dispozici žádná měření ani kvalifikované odhady velikosti multiplikátoru veřejných výdajů – a proto si pro účely příkladu jeho velikost doslova vycucal z prstu. Moderní ekonomové vědí, že multiplikátor vládních výdajů není roven ani deseti, ani pěti, a dokonce ani ne dvěma.

V optimálních případech (jak shrnuje výsledky různých studií ekonom Tyler Cowen), dokážou zvýšené vládní výdaje znásobit ekonomickou aktivitu zhruba faktorem 1,3 až 1,4. To nemusí být vždy k zahození, zejména v případech velmi závažných krizí. Někteří ekonomové (Mountford, Uhlig, Perotti) dokonce uvádějí hodnotu poblíž nuly. Desetinásobek? V žádném případě!

Praktické zkušenosti jsou rovněž velmi smíšené. Do krajnosti vzali Keynesův stimulační recept v některých zemích Latinské Ameriky a Afriky, kde se zvyšováním vládních výdajů dokázali prostimulovat až ke státnímu bankrotu nebo k hyperinflaci. V poválečné Evropě mohutně stimulovali zejména Italové, Belgičané a Řekové – národy, které nyní nesou na svých hřbetech dluhové závaží o váze kolem 100 procent HDP. Zdali se jim s tímto batohem na zádech lépe běhá? Hádejte, můžete jednou.

Co by asi tak udělal Rašín?

Pokud se ovšem vláda rozhodla, že chce stimulovat ekonomiku i za cenu hluboce schodkového rozpočtu, udělá patrně lépe, když sníží daně. Keynesovy počty sice upřednostňují vládní výdaje. To ale jen proto, že Keynes zapomněl vzít v úvahu efekt daňových úspor, které mohou být využity pro další investice. Keynesovo zásadní dílo tedy obsahuje i čistě aritmetickou chybu.

„Ačkoli nejlepší fiskální politikou pro stimulaci ekonomiky se zdají být deficitně financované daňové škrty, rádi bychom zdůraznili, že toto tvrzení by nemělo být chápáno jako jejich schvalování,“ zdůrazňují Andrew Mountford a Harald Uhlig. „Výsledné zvýšené dluhové břemeno může mít dlouhodobé následky, které jsou daleko horší, než aby ospravedlnily krátkodobý nárůst HDP.“

Co z toho všeho vyplývá? Schodkový rozpočet v období poměrně vážné recese je možná ospravedlnitelný – rozhodně mnohem lépe než smutně proslulý Paroubkův rozpočet za fiskální rok 2006, který odstartoval vlnu zběsilého rozhazování.

Eduardu Janotovi nebude historie vyčítat schodek. Jelikož ale ani praxe, ani teorie schodky příliš nepodporují, bude lépe, když se dočasný ministr financí bude držet konzervativnější varianty, včetně zakonzervování některých velkých staveb. Co by asi na Janotově místě udělal jeho předchůdce Alois Rašín?

Kromě toho můžeme konstatovat, že chyby nedělají jen přísloveční soudruzi z NDR, ale i velký Keynes.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Psáno pro Lidové noviny.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK