Británie jako odstrašující příklad

Takovéto úvahy jsou ale jalové. Anglosaský model v tomto smyslu totiž už neexistuje. Rozhodně ne v Anglii. Éra anglosaského modelu v zásadě skončila v roce 1948. Labouristická vláda tehdy prováděla politiku, která po ekonomické stránce nebyla příliš daleko od Košického vládního programu. Chybělo pouze znárodnění bank a zrušení burzy - britští socialisté přece jen nebyli tak radikální jako jejich českoslovenští kolegové. Ovšem po stránce veřejných výdajů se Británie dostala na úroveň kontinentální Evropy.

Když Britové utrácejí víc než Němci

Tuto situaci částečně zvrátila Margaret Thatcherová. V této politice pokračoval i John Major a pár let dokonce i Tony Blair. V roce 1982 činily britské veřejné výdaje 50,8 procenta hrubého domácího produktu.

V roce 2000 poklesly na 36,8 % HDP. Během této doby měla britská ekonomika skvělou pověst a stala se předmětem závisti sklerotických kontinentálních států, které neměly žádnou Thatcherovou.

Pak se ovšem věci začaly měnit k horšímu. Blairova „New Labour“ začala využívat a zneužívat svoji moc. Výsledkem byla mohutná vlna utrácení. V roce 2005 vzrostl objem výdajů na 44,1 % HDP.

V roce 2008 činily britské vládní výdaje 47,7 % HDP, čímž Británie předběhla v utrácení pověstně velkorysý německý sociální stát. Na rok 2010 prognózuje Evropská komise růst až na 52,5 % HDP. Takto rychlý růst výdajů je neobvyklý v dobách, kdy neprobíhá velký válečný konflikt.

V současné době má celá řada států OECD menší veřejné výdaje než Británie: Austrálie, Česká republika, Irsko, Japonsko, Kanada, Korea, Německo, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Slovensko, Švýcarsko a USA.

Během uplynulých patnácti let dokázalo sedm členských zemí OECD snížit veřejné výdaje o nejméně deset procentních bodů - mezi nimi zejména Švédsko, Norsko, Kanada a Finsko.

Anglické daně, švédské dávky?

Český ministr financí Janota nedávno prohlásil, že si nemůžeme dovolit anglické daně a švédské výdaje. Inu, anglické daně už máme: Británie vybírá v posledních letech kolem 37 - 39 % hrubého domácího produktu, tedy prakticky stejně jako Česká republika. Možná i o něco více.

Švédské výdaje si ovšem skutečně dovolit nemůžeme, a ani ty britské ne, neboť takový přetlak státních dluhopisů na trhu by investoři asi nestačili kupovat. Přesněji řečeno, nechtěli by kupovat.

Pokud bychom měli mezi „anglosaskými“ zeměmi najít vhodný příklad, měli bychom se podívat spíše do Kanady, která dokázala snížit daňovou zátěž pod úroveň Spojených států.

Anebo až do Austrálie, jejíž veřejný dluh ve výši necelých 14 % HDP je nejnižší mezi vyspělými zeměmi. Britské finance pod vedením Gordona Browna vejdou do učebnic jako příklad, jak se hospodářská politika nemá dělat.

Autor je ředitel strategie Partners. Psáno pro Hospodářské noviny. Foto: Profimedia.cz