Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nad dopisy klientů

| 25. 8. 2009 | Vstoupit do diskuze

Otázka: Chtěl bych se Vás zeptat na Váš pohled - na další vývoj situace ve světě a u nás. Četl jsem Vaše články... a někdy jsem s Vámi nesouhlasil, ale víceméně mi přijde, že máte nejlepší pohled na současnou situaci - alespoň co se české kotliny týče.

Nad dopisy klientů

Mám sice pocit, že píšete trošku pro masy, protože si nemůžete dovolit lidi děsit... Navíc se budoucnost nedá předpovídat dost přesně - a chápu, že nechcete vypadat jako nějaký věštec, který se spletl.... Napíšu Vám dotazy, chtěl bych poprosit o reakce. Můžou být dlouhé, krátké, jednoslovné, jak uznáte za vhodné... :)

1. Myslíte si, že současné oživení je jen opět malá bublina, nebo známka oživení? (Já si myslím, že bublina. Problém je, že neumím odhadnout, kdy praskne. Pokud bych to uměl, asi bych byl milionář.)

2. Co čekáte, že se bude dít v krátkodobém horizontu (do roka)? (Já čekám, že víceméně nic, bude dále růst nezaměstnanost, poptávka, firmy budou mít problém dostat se k úvěrům.)

3. Co čekáte, že se bude dít ve střednědobém horizontu (do 2 let)? (Čekám větší problémy, pády firem. U nás bude mít problém stát sestavit rozpočet, bude problém s refinancováním dluhu – nebude, kdo by nám půjčil. Otázka bude, co s důchody, sociálními dávkami... Je otázka, jestli to přijde tentokrát z USA, asi ano - ale nevím čím se to odstartuje.)

4. Co čekáte, že se bude dít ve dlouhodobém horizontu (2-5 let)? (Čekám pád USD, velké problémy v EU, nezaměstnanost, růst extremismu, populismu, možná války,... ale nevím čím se to odstartuje.)

5. Máte nějaký lepší odhad věcí příštích - ve smyslu... co dělat? Jak uchránit svou existenci před věcmi příštími?

Pokus o odpověď:

Za prvé, současné mírné oživení ekonomiky (0,3% růst v Německu, Franci a ČR) je známkou, že recese nepřerůstá v další Velkou depresi. To je jednoznačně dobrá zpráva. Bude následovat repríza recese v roce 2010? Nikdo neví. Ekonomické modely nyní selhávají. Ovšem ve skutečnosti příliš nezáleží, zda bude růst za rok 2010 činit +1,0 % nebo -1,0 %. Důležité je, že nebude -10,0 %.

Ekonomové neumějí prognózovat krátkodobé trendy hospodářského růstu. Neuměli to ani před recesí, ale to nikomu příliš nevadilo. Ekonometrické modely však v mimořádných dobách nemají ani tu omezenou použitelnost, kterou měly za normálních okolností.

Proto je důležitější srovnání pomocí robustnějších čísel, jako například průmyslová výroba a některé měnové ukazatele. Zde se ukazuje, že momentálně nesměřuje vývoj k nejhoršímu.

Za druhé – do roka se pravděpodobně nestane nic zvláštního. Po poslední recesi v roce 2001 následovalo několik „vlažných“ let pomalého růstu. V USA se hovořilo o „jobless recovery“ neboli zotavení bez růstu zaměstnanosti. V západní Evropě převládala „blbá nálada“, zejména v Německu – trvala až do roku 2005. V České republice jsme tehdy prožívali velký úvěrový boom, takže jsme si recese v zahraničí ani nevšímali. To je dnes jiné.

Za třetí – ani do dvou let se nemusí stát nic zvláštního. Nemusí, ale může. Může například prasknout  čínská dluhová bublina. Poptávka po amerických a evropských dluhopisech ze strany Čínské lidové banky by v takovém případě vyschla. Číně se ale již jednou podařilo uniknout akutní úvěrové krizi, bylo to po recesi koncem 90. let. (Není mimochodem pravda, že čínská ekonomika zná pouze růst. Pouze růst znají jen vládou padělané statistiky.) Je možné, byť nikoli jisté, že podobný manévr se může podařit znovu.

Rozpočtové problémy se budou týkat téměř všech západních zemí, ať už USA nebo západní Evropy. Zde bych poukázal na fakt, že americké dluhopisy jsou stále považovány za nejbezpečnější investici na světě: svědčí o tom tvar výnosové křivky. Kdo nad tímto faktem kroutí hlavou, nechť se podívá na veřejné finance USA ve srovnání s Německem, Francií, Španělskem, nebo dokonce Itálií, Belgií, Řeckem, o předluženém Japonsku ani nemluvě... Objektivně vzato, americké veřejné finance nejsou v tomto srovnání ve špatném stavu. (V absolutním vyjádření samozřejmě jsou ve špatném stavu, ale finance většiny ostatních zemí s nečetnými výjimkami – Finsko, Kanada, Austrálie – jsou na tom ještě hůře.)

Což znamená – za čtvrté – že za pár dalších let se skutečně může stát, že vlády budou mít velké problémy s financováním svých dluhů. Již letos se stalo, že lotyšská vláda nebyla schopna prodat své dluhopisy za žádnou cenu, ať byly sebelevnější. Za pár let může podobná krize potkat některé rizikové země střední a východní Evropy – již nyní by Maďarsko bylo nasuchu, kdyby nebylo mezinárodní pomoci. Za pár let může podobný osud potkat slabší „kusy“ v eurozóně: Řecko se zdá být nejohroženější. Pak Itálie, Belgie... Rozpočtové obtíže velké země jako zejména Itálie by se bezpochyby přenesly do celé eurozóny.

Růst extremismu je méně nebezpečný, než se zdá. Sklony k násilí a válkám jsou historicky podmíněny (a) chudobou, (b) podílem mladých mužů v populaci. Chudobou nemám na mysli, když někdo musí jezdit v ojetém autě a pije raději desítku místo dvanáctky; skutečná chudoba znamená hlad, a hlad znamená agresivitu. Nic takového v dnešním rozmařilém sociálním státě nehrozí, problémem je spíše obezita.

Další nutnou podmínkou je demografické složení populace podle věku. Určité procento mladých mužů ve věku 15-30 let znamená zvýšené riziko, neboť testosteron znamená rovněž agresivitu. Evropská populace je však průměrně dosti stará, rozmazlená a změkčilá. Němečtí vojáci v Afghánistánu mají potíže s během, jelikož jim překážejí pivní břicha. V Evropě tedy konflikt nepropukne – rozhodně ne v západní a střední Evropě.

Amerika je v průměru o něco mladší než Evropa, což se velmi zřetelně projevilo ve vztahu k írácké válce. Nicméně nyní mají Američané válek dost. Současné USA jsou nejvíce pacifistické v celé své historii. Kdyby nebylo relativně chudé hispanoamerické mládeže, americká armáda by měla nedostatek rekrutů.

Pokud jde o možný pád dolaru, ten již proběhl. Protože USA jsou stále ještě finančně stabilnější než Evropa a Japonsko, má pokles kursu dolaru jisté hranice zdola. Pokud jde o Čínu, nikdo neví, do jaké míry lze věřit jejím statistikám. A mimochodem, oslabení kursu dolaru americké ekonomice pomohlo.

Tedy – nebude se opakovat historie konce 30. let, jelikož nynější krize je příliš mírná a nynější populace je příliš stará a pohodlná. Na rozdíl od milionů nezaměstnaných mladých Němců ve 30. letech mají nynější Evropané co ztratit a nemají chuť bojovat. Pro Američany to platí jakbysmet. Extrémisté mají proto jen velmi omezenou podporu. Spíše hrozí sociální populisté, kteří budou slibovat nesplnitelné, bez ohledu na stav a možnosti veřejných rozpočtů.

Ve středním a delším horizontu hrozí dvě nebezpečí plynoucí ze stavu globálních veřejných financí:

pokušení zvyšovat daně;

pokušení rozpouštět dluhy inflační cestou.

První pokušení by mohlo zadusit hospodářský růst, aniž by se problémy skutečně vyřešily – protože zvyšování daní nad určitou mez vede k poklesu zisků a příjmu, což má za následek pokles daňových příjmů. Ona tolikrát levicí vysmívaná Lafferova křivka je totiž faktem a každé seriózní ministerstvo financí jakékoli vyspělé země s ní pracuje. Přehnané zvýšení daní již mnohokrát způsobilo návrat recese.

Proto poznání nemožnosti zvyšovat daně povede k tendenci snížit reálnou hodnotu státního dluhu inflací. V poválečných USA vzrostla inflace na tehdy nebývalé hodnoty: inflace v období 1941 (od vstupu do války) do roku 1951 činila v průměru 6,1 procenta ročně. Zdá se vám to málo? Ale výnosy státních dluhopisů tehdy kolísaly mezi 1 až 3 procenty, úroky na termínových vkladech byly v zásadě  stejné. Majitelé úspor byli tedy nenápadně „oholeni“. V období 1915-1920 činila americká inflace dokonce v průměru 13,8 % ročně, přičemž úrokové sazby byly rovněž nízké. Inflace efektivně fungovala jako daň z finančního majetku a dotace dlužníkům (zejména státu).

Momentálně vše nasvědčuje spíše velmi nízké inflaci nebo dokonce deflaci. Za pár let však situace může vypadat docela jinak.

Hlavní nebezpečí tedy momentálně nespočívá v možnosti totálního zhroucení světového finančního systému. Toto nebezpečí se již lidstvo naučilo odvrátit, jak jsme viděli v posledních zhruba 12 měsících. Hlavní hrozba jsou obrovské dluhy států a z toho plynoucí zvyšování daní nebo zvyšování inflace.

Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK