Proti krizi s Hooverem

Když Hoover nastupoval do prezidentského úřadu, zdědil zemi, v níž se během dvou předcházejících let nafoukla obrovská finanční bublina. Zatímco do roku 1928 držely akcie krok s průmyslovou výrobou, od roku 1928 jejich cena přestala odpovídat realitě a místy hraničila až s fantasmagorickými příběhy.

Peníze na nákup akcií se tehdy půjčovaly na 8 až 12% úrok, zatímco dividendy se pohybovaly v rozmezí 1 až 2 %. Z toho vyplývá, že se většina dlužníků spoléhala na nárůst akciového kapitálů. Vznikla tak obrovská pyramida, jejíž zhroucení bylo nevyhnutelné. Bohužel k němu zásadním způsobem přispěla právě politika nově zvoleného prezidenta Herberta Hoovera, která byla všelijaká, ale rozhodně ne pasivní. Pojďme si ji představit podrobněji:

Hoover byl velkým zastáncem korporativismu – představy, že se stát, podnikatelé, odbory a ostatní významné složky musejí mírnou, avšak vytrvalou a důslednou manipulací spolupodílet na vytváření lepších životních podmínek. Americký prezident se z počátku těšil velké důvěře veřejnosti. Snad proto na něj byla kladena nereálná očekávání, jež skvěle ilustruje citát z deníku Philadelphia Record vyjadřující se o prezidentovi jako o „daleko nejpovolanějším představiteli moderní státnicko-inženýrské vědy.“

Hoover na krizi zareagoval, věren svým zásadám, velice důrazně. Hnacím motorem jeho snah byla myšlenka, že kvůli krizi nesmějí trpět obyčejní Američané. Právě proto prosadil indexaci mezd, která po čas krize a deflace zamezila firmám snižovat mzdy svým zaměstnancům. I v období velké deflace tak mzdy mírně rostly, za což celá řada společností zaplatila krutou daň.

Indexaci se dařilo udržet až do roku 1932, kdy se celý systém zhroutil. Po celou dobu byla doprovázena enormním nárůstem nezaměstnanosti: zatímco v roce 1929 nezaměstnanost dosahovala pouhých 3,2 %, v roce 1933 to již bylo 24,9 %, a v roce 1934 dokonce 26,7 %.

Společně s pádem indexace naplno propukl i lavinový efekt krize, který s sebou strhl bankovní sektor. Banky totiž nevykazovaly jen ztráty spojené s úvěry poskytovanými na nákup akcií, další problémy jim působily nedobytné půjčky průmyslovým podnikům. Zatímco v běžných letech krachovalo na 700 bank, v roce 1931-1932 jich bylo více než sedmkrát tolik - 5096.

Prezident se krizi snažil řešit úvěrovou cestu: jen v posledním říjnovém týdnu vydal FED za tímto účelem 300 milionů dolarů. Mimochodem, v memorandu britskému labouristickému ministerskému předsedovy Ramsay MacDonaldovi Hooverův úspěšný boj proti snižování mezd pochválil i John Maynard Keynes, přičemž označil úvěrovou expanzi za „naprosto uspokojivou“.
Expanze si přitom vyžádala značné tlaky na udržení zlatého standardu, a FED tak byl nucen zvyšovat své sazby.

Hoover taktéž provedl další aktivní a, dle mého, nesmyslná opatření: odsouhlasil zvýšení cel nebo omezení konkursních zákonů. Během krize se také zvedlo zdanění příjmu těch nejbohatších na 63 %, což krizi ještě prohloubilo. Bohužel, historie se opakuje: něco podobného chystá také současný prezident Obama. Za podobnými plány ale nemusíme plavat přes oceán: ČSSD chce současný deficit také vyřešit progresivním zdaněním vysokých příjmů.

Herberta C. Hoover podporoval i budování infrastruktury. Za jeho vlády vzniklo více významných veřejných staveb než za předchozích 30 let včetně mostu přes záliv v San Francisku, akvaduktu v Los Angeles a Hooverovy přehrady.

O svém programu se prezident vyjádřil takto. „Nemuseli jsme podnikat vůbec nic. To by ovšem znamenalo naprostý krach. My však jsme řešili situaci tím, že jsme soukromým podnikatelům a Kongresu navrhli gigantický program hospodářské obranné strategie a provedli největší protiútok v dějinách tohoto státu.“

Jak tedy vznikla fáma o Hooverově pasivním nicnedělání? Může za ní jeho politický oponent z následujícího volebního klání, slavný FDR - Franklin Delano Roosevelt, s nímž Hoover prohrál na celé čáře.

Roosevelt během předvolební kampaně přemýšlel, jak zviditelnit Hooverovy přešlapy. V žádném případě ale nemohl říct, že Hoover chtěl pomoci dělníkům, farmářům a to nakonec krizi prodloužilo. Bylo by to kontraproduktivní a hlasy by tím nezískal.

A tak vznikl mýtus o nicnedělaní prezidenta Hoovera očerňující jedinou dobrou rady, kterou Hoover kdy dostal: „Nechte to vyhnít, pane prezidente!“.

Foto: Profimedia.cz