Italský podzim českého rozpočtu

Všimli si toho i zahraniční pozorovatelé. „Vývoj na české politické scéně je v poslední době tak rychlý, že se pro partnery v Evropské unii stává poněkud nepřehledným,“ řekl švédský ministr zahraničí Carl Bildt (mimochodem, Švédsko momentálně EU předsedá).

Nepřehledný je i osud českých veřejných financí. Že česká ekonomika trpí recesí vyvolanou výpadkem exportu, není třeba zdůrazňovat. Za daných okolností by nebyla ostuda, pokud by rozpočet byl schválen se schodkem v řádu tří až čtyř procent hrubého domácího produktu. Proč?

Klesá ekonomická výkonnost, a tudíž i daně z příjmů. Snažit se navýšit příjmy zvýšením daňových sazeb uprostřed recese není moudrý nápad: také asi nezačnete s otužováním během zápalu plic.

Ostudou (a předehrou budoucí katastrofy) je systém, jakým se rozpočet sestavuje. Recese není zdaleka jedinou příčinou schodku. Ani v letech konjunktury 2005 až 2007 nebyla vláda schopna rozpočet vyrovnat. Veřejné výdaje jsou naprogramovány na nekontrolovatelný růst bez ohledu na vývoj příjmů. Primární jsou výdaje - teprve pak se řeší, jak budou financovány. Každá normální domácnost, firma nebo i stát přitom nejprve zvažují, kolik peněz budou mít k dispozici, a teprve pak řeší, jak s nimi naložit.

Rozpočtové provizorium je pseudoproblém. Žádná ekonomika ještě nezkrachovala kvůli rozpočtovému provizoriu. Ale mnoho států zkrachovalo kvůli rozpočtové nezodpovědnosti. Nezodpovědní politici přesto tvrdí, že stále ještě lze brát na stát další dluhy. Důvod je zřejmý: oni sami ty dluhy splácet nebudou. Ale mohou se těšit růstu popularity mezi vrstvami, kterým ze státní rozmařilosti může něco kápnout. Tedy v první řadě lobbisté, v druhé řadě státní zaměstnanci a ve třetí řadě možná i důchodci.

Politická nestabilita je méně důležitá než vnitřní nestabilita zabudovaná do finančního systému. Ale situaci samozřejmě zhoršuje. Kdo má tuberkulózu, měl by alespoň přestat kouřit. Namísto elementární zodpovědnosti však politici svými mocenskými hrátkami jen dělají z České republiky klauna Evropy.

Jak vypadá představa o zodpovědnosti v praxi? Bohuslav Sobotka chce zvýšit daně a odbourat slevy na sociální pojištění. Tedy opatření, která by prohloubila recesi a zdražila pracovní sílu. Dále Sobotka navrhuje vyplácet třináctý důchod - ironií osudu v době, kdy krotitelé dluhů z Mezinárodního měnového fondu přikázali Maďarsku přestat s vyplácením třináctých důchodů. Zvláštní. Ještě před pár lety býval Bohuslav Sobotka na politika relativně rozumný člověk.

Za posledních dvanáct let vystřídala Česká republika osm vlád, z nichž jen jedna (Zemanova) měla díky koaliční smlouvě s opoziční ODS poměrně silný mandát. Tento mandát využila k nastartování dluhové spirály.

Nenapáchá slabá vláda méně škod?

Vzniká otázka, zda slabé vlády vlastně nejsou prospěšnější, protože alespoň udělají méně škod. Mohli bychom poukázat na Itálii, kde je politická nestabilita tradicí. Navzdory častému střídání vlád Itálie dosáhla značné úrovně prosperity.

Je tedy italská cesta vývoje pro českou ekonomiku tak špatná? Bohužel ano. Itálie totiž v důsledku kumulované krátkozrakosti všech svých více než šedesáti poválečných vlád nashromáždila dluh ve výši 113 procent HDP (údaj za rok 2008). Tento fakt je paradoxně zneužíván jako argument ve smyslu „vidíte, Itálie si může klidně dovolit tak vysoký dluh, proč my ne“?

Zaprvé, nejsme Itálie. Ta je vnímána jako standardní západoevropská země. Může si proto dovolit leccos, co je nám, mladším bratrům z východní Evropy, zapovězeno. Maďarsko budiž varovným příkladem. Co je v případě Itálie vnímáno jako jistý druh folkloru, je v případě postkomunistických zemí chápáno jako nedostatek rozumu či odpovědnosti.

Zadruhé, Itálie disponuje obrovským kulturním bohatstvím, zatímco my si naše památky postupně devastujeme. Zatřetí, Itálie se svým dluhem těžce zápasí. Výdaje na samotné úroky (o jistině nemluvě) dosáhly v roce 2008 hodnoty 5 procent HDP, zatímco Česká republika platila na úrocích „jen“ 1,2 procenta. Kdybychom měli dluh italských rozměrů, platili bychom loni místo 40 miliard 166 miliard korun - jen na úrocích!

Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má?

Autor je ředitel strategie Partners.

Psáno pro MF Dnes.