Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Betonové rozkrádání

| 19. 10. 2009 | Vstoupit do diskuze

Vlády po celém světě občanům namlouvají, že v obtížných časech by se v žádném případě nemělo šetřit. Fiskální stimuly jsou údajně nutné, protože pomáhají oživit skomírající ekonomiku.

Betonové rozkrádání

Bohužel, v historii nenajdeme jediný příklad, kdy by fiskální stimuly skutečně zafungovaly a pomohly vyvést zemi z recese. Jediné, co se kdy prokázalo, je, že fiskální stimuly mohou zemi zadlužit. Z recese nás ale v žádném případě nedostanou.

Zářným příkladem je Japonsko. To se své dlouhotrvající ekonomické problémy snažilo řešit právě pomocí vládních výdajů. S jakým výsledkem? „Země vycházejícího slunce“ má v současnosti státní dluh ve výši 200 procent hrubého domácího produktu. Na jeho splácení vynakládá téměř čtvrtinu příjmů. V tomto případě je navíc slůvko „příjmů“ značně odvážné, protože Japonsko si na nové dluhy neustále půjčuje.

Je třeba chovat na paměti, že veřejné prostředky byly, jsou a budou investovány mnohem hůře než peníze soukromé. Proč? Vysvětlit si to můžeme na jednoduchém příkladu.

Pokud soukromník investuje milion korun na vytvoření jednoho pracovního místa, očekává, že mu nové místo postupně vygeneruje zisk (stane se rentabilní). Samozřejmě se může stát, že se investice ukáže jako špatná a podnikatel zkrachuje. Pokud však uspěje, vytvoří určitou trvalou hodnotu. Něco, za co jsou lidé ochotni zaplatit. V případě státní investice je ale efekt nejednoznačný a v mnoha případech zcela opačný. Často se jedná o nerentabilní uměle vytvořená pracovní místa, kterých jen ve státní správě v posledních letech vznikly desetitisíce.

Infrastruktura v rukou státu

Proti mému tvrzení lze argumentovat třeba tím, že například u infrastrukturních investic nemůže soukromý sektor stát v žádném případě nahradit. Pokud ale pomineme už to, že v České republice jsou dopravní stavby o desítky procent dražší, tendry netransparentní a projekty kritizované snad všemi nevládními organizacemi analyzujícími korupci, stále najdeme dostatek důkazů i proti tomuto tvrzení. Lze je opět ilustrovat na historickém vývoji.

Ve Francii se pro urychlení ekonomického pokroku v 18. století vybudovaly stovky kilometrů kvalitních silnic. Často však byly prázdné a málo využívané. Ve Francii se v těchto dobách jednak příliš neobchodovalo, cesty byly navíc vedeny nesmyslně: neodrážely skutečné ekonomické potřeby země. Zkrátka a dobře: plánoval je státní aparát.

V kolébce liberalismu, Velké Británii, byla situace zcela opačná: stát přenechal výstavbu dopravní infrastruktury soukromníkům. Ti ji pak budovali logicky tak, aby maximalizovali svůj zisk. Netrvalo dlouho a celá Anglie byla cestami vznikajícími dle poptávky doslova protkaná. Obchod rozkvétal a na tepnách bujel čirý ruch. Podél cest pak vyrostlo mnoho krčem a hospod, kde si mohli znavení obchodníci na chvíli odpočinout.

Když už to jednou fungovalo v případě silnic, po nichž se proháněly koňské povozy, nevidím důvod, proč by nemohl soukromý sektor převzít výstavbu dálnic i dnes. V Austrálii nebo na Slovensku navíc najdeme mnoho úspěšných příkladů, kdy silnice provozují právě soukromníci. Dokonce socialistická Francie využívá systém partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem při stavbě silnic více jak 50 let.

Soukromníci si totiž dobře rozmyslí, kam investují každou korunu, euro nebo dolar. Na rozdíl od státu. Ten je veden primárně individuálními potřeba jedinců, kteří si chtějí přilepšit na úkor většiny.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK