Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ještě jednou k hyperinflaci

Růst cen je pouze důsledkem inflace. Její podstatou je nafukování objemu peněz v ekonomice, případně zrychlování oběhu peněz. V éře virtuálních peněz nafukují jejich objem centrální banky. V dobách zlatého standardu rozhodovaly o měnové politice náhodné objevy zlatých ložisek, případně splácení válečných reparací ve zlatě. Zlato, které do střední Evropy připlulo z Francie po prohrané válce s Pruskem například odstartovalo obrovský hospodářský růst, který vrcholil v roce 1872. V roce 1873 naopak přišel krach, který měl drastické ekonomické i sociální následky.

O rychlosti oběhu peněz v ekonomice naopak vždy rozhodovaly komerční banky. Jejich ochota či neochota půjčovat určuje, zda peněz bude hodně nebo málo. A dostatek peněz (či jejich nedostatek) rozhoduje o růstu cen. V případech bankovních krizí objem úvěrů vysychá, peníze obíhají pomalu a může nastat obávaná deflace.

Hyperinflace vzniká tak, že centrální banka přímo nakupuje obrovské objemy státních dluhopisů. Stát pak těmito inflačními penězi hradí své závazky. Je to rychlé, snadné, ovšem vedlejší sociální a ekonomické efekty jsou velmi, velmi nevítané. Zde je nutno zdůvodnit, že hyperinflace je vždy politickým jevem. Jde o vědomé rozhodnutí vlády zrušit kupní sílu peněz a tak se oddlužit. Neexistuje ani jediný příklad, aby hyperinflace vznikla nezávisle na vládě. A pokud vláda má alespoň elementární rozum a jistý nepatrný stupeň zodpovědnosti, hyperinflaci nepřipustí.

Proto jsou úvahy o hyperinflaci v USA, EU nebo u nás doma mimo realitu. Ani ten nejhorší politik není tak zlotřilý, aby dovolil hyperinflaci.

Do jisté míry ovšem inflace přece jen hrozí. Evropská centrální banka zvyšuje objem měnové zásoby meziročně o 14 procent (podle posledních dostupných údajů ze srpna 2009.) Dlouhodobý průměr států nynější eurozóny od roku 1980 je přitom 8,07 % ročně. (Jak to, že ceny nerostou také o osm procent ročně? Je to díky růstu produktivity, která snižuje výrobní náklady a tudíž i cenu zboží ve spotřebitelském koši.)

Zdroj: ECB

Vidíme tedy, že Evropská centrální banka se pokouší povzbudit evropskou ekonomiku rozsáhlým peněžním stimulem. Objem úvěrů nefinančním podnikům ovšem rostl během posledních 12 měsíců konče srpnem 2009 o pouhých 0,64 procenta. Je vidět, že injekce nezabírá, dokud mezi bankéři převládá opatrnost a nechuť půjčovat.

Časem bankovní obavy povolí a bude se opět půjčovat jako na běžícím páse. Podobně tomu bylo v letech 2000-2004, kdy eurozóny trpěla vleklou stagnací. ECB dlouho stimulovala bez velkého efektu, až pak během roku 2005 se komerční banky daly do pohybu a nastal boom.

Evropská úvěrová inflace se projevila na trhu hypoték, kde úvěrová aktivita vrcholila na jaře 2006. Tehdy rostl objem úvěrů na bydlení v rámci EU meziročně o více než 12 procent – což je hodně na poměry vyspělých západních ekonomik. (Celkový objem úvěrů domácnostem rostl jen o necelých deset procent ročně, ale i to je hodně.)

Zdroj: ECB

Na poli podnikatelských úvěrů však horečka vrcholila teprve na jaře 2008, kdy objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně rostl mohutným 15% tempem. Během let 2005-08 klesala díky úvěrovému boomu nezaměstnanost, rostly ekonomiky i příjmy státních rozpočtů. Zároveň se ale investovalo příliš. Patnáctiprocentní úvěrový sprint je, jako když motor auta běží na 5000 otáček za minutu: pokud nedáte včas nohu z plynu, hrozí přehřátí a zadření.

A přesně to se stalo i v rámci eurozóny. Peněžní stroj běžící na plné obrátky se zadřel. Důsledky zadření se pochopitelně týkají i české ekonomiky.

Nelze předvídat, kdy se evropský hospodářský mechanismus dá opět do pohybu. Během prvního pololetí 2010? Anebo během druhého? Nebo ještě později? Ekonomie nemá kvantitativní modely, které by takto složitý proces dokázaly popsat. Je to jako předpověď počasí na prosinec: všichni víme, že bude chladněji než v říjnu, ale nevíme, o kolik stupňů přesně.

Až se evropská ekonomika vzchopí, hrozí vlna inflace. Žádné desítky nebo stovky procent. Jen namísto průměrných dvou procent mohou ceny ročně růst třeba o tři čtyři, pět nebo šest procent. Lidé si nebudou stěžovat příliš, ale hodnota obrovských dluhů evropských sociálních států se bude postupně rozpouštět.

A inflační cíl ECB v maximální výši dvě procenta ročně? Inu, ono se to už nějak zařídí. Třeba se změní definice inflace, aby spotřební koš vyloučil kromě nemovitostí ještě jiné citlivé položky, například benzín, plyn, elektřinu nebo potraviny. Jak hezky nízká by vycházela inflace, kdybychom v koši ponechali jen spotřební elektroniku a textil z Číny!

Ještě jedna poznámka na závěr. Jak je možné, že ECB dopustila vznik peněžní megabubliny v eurozóně, jejíž následné splasknutí vedlo k takovým problémům? Copak evropští centrální bankéři nevěděli, že motor běží na 5000 otáček v minutě? Je snad nějaký český provinční polovzdělanec Kohout chytřejší než výkvět evropského centrálního bankovnictví?

Možná není. Určitě není. Ale vývoj ve stylu „ode zdi ke zdi“ v evropských monetárních a úvěrových agregátech přece jen o něčem svědčí. Přinejmenším o tom, že eurozóna jako celek je extrémně obtížně řiditelná. Představte si obrovské letadlo, superjumbo, které nebude na manipulaci s řídícími „berany“ reagovat ihned (jako dobře konstruované letadlo), ale se značným zpožděním. Již jen udržení rovného letu bude velkým problémem. Natožpak měkké přistání.

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners

Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK