Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O původu dluhů

| 5. 11. 2009

Zadluženost západního světa dosahuje hodnot, které jsou v historickém srovnání velmi vysoké. Ohrožena je sama stabilita systému. Ani Česká republika není bez nebezpečí. Její veřejný dluh nyní překročil hranici 1 274 miliard korun, což odpovídá 35 procentům hrubého domácího produktu. Ještě v roce 1995 činil český veřejný dluh pouhých 14,6 procenta HDP. V roce 2002 to bylo již 28,5 procenta HDP a vláda uklidňovala lid, že jde stále o úroveň hluboce pod hodnotou typickou pro vyspělé země.

O původu dluhů

Nyní již nelze český veřejný dluh považovat za „relativně nízký“. Není nízký. Neexistuje žádná bezpečná hranice, do jejíhož dosažení se lze beztrestně zadlužovat. Zároveň je systém veřejných financí nastaven tak, že směřuje k další nestabilitě. Výdaje nejsou plánovány podle příjmů, ale nezávisle na nich.

Je jen chabou útěchou, že Evropská unie je na tom v průměru ještě mizerněji než my Češi – dluhy nám to nesmaže. Každý český občan od kojenců po důchodce dluží v průměru 121 393 korun. Kdo tento dluh zaplatí? Čeští občané, kteří platí daně. Komu jej zaplatí? Převážně svým spoluobčanům, kteří daně neplatí.

Zlaté časy válečné

Státní dluh historicky souvisí s válkou, uvádí britský spisovatel a historik C. Northcote Parkinson. Ano, týž Parkinson, jehož jméno nesou proslulé zákony o nevyhnutelnosti narůstání byrokracie nebo o tom, že výdaje rostou úměrně s příjmem. A ačkoli Parkinson žije v běžném povědomí jako břitký satirik, jeho pozorování neodrážejí nic než pravdu.

V minulosti byla opravdu většina státních dluhů určena k financování válek, imperiálních i obranných. Spojené nizozemské provincie dlužily kolem roku 1690 ekvivalent sto procent HDP, uvádí ekonomický historik Raymond Goldsmith. Šlo o dědictví osvobozenecké války proti habsburskému Španělsku. Zadlužení se Holanďanům bezpochyby vyplatilo, o čemž svědčí následný obrovský úspěch této nevelké země.

Schopnost Británie navýšit pomocí dluhopisů značný objem kapitálu dokázala porazit Napoleona. „Díky své dlouhé tradici rozpočtové poctivosti společně s otevřeným rozpočtovým procesem v parlamentu si mohla Velká Británie i nadále půjčovat prostředky na podstatnou část válečných výdajů za relativně nízké úrokové sazby. Britské daňové sazby se nemusely příliš změnit, protože poválečné rozpočtové přebytky vyrovnaly válečné dluhy,“ udávají Michael Bordo a Eugene White ve své práci o financování napoleonských válek.

Naopak Francie si zkazila finanční pověst během posledního desetiletí starého režimu i během revoluce. Emise dluhopisů by se neúměrně prodražily, protože veřejnost byla velmi skeptická k platební morálce císařství. V důsledku závislosti na vybraných daních (jejichž objem nestačil) nedokázala Francie konkurovat Británii finančně ani vojensky.

V roce 1821 dosáhl národní dluh Velké Británie hodnoty 268 procent hrubého domácího produktu, jak uvádí historik Niall Ferguson. Sekretář prince Leopolda sasko-koburského v dopise příteli uvedl, že „žena mého pána jej zahrnuje tak velkou láskou, že její objem je srovnatelný jen s anglickým národním dluhem“. Méně přesné, ale velmi poetické.

Díky obrovskému zadlužení se Británii podařilo stát se zhruba na příštích sto let přední světovou mocností. Stojí za zmínku, že Holanďané i Britové své dluhy splatili, byť ne bez problémů. Poslední velkou válkou, která přinesla velké dluhy, byla druhá světová. Po druhé světové válce dlužila Británie opět více než 250 procent HDP. Přesto dluhy dokázala splatit.

Záleží na dluzích?

Znamená to, že na zadlužení nezáleží? Samozřejmě, že záleží. Případů platební neschopnosti států z důvodu předlužení je ostatně dost a dost. Stát Newfoundland například ve 30. letech zkrachoval, rozhodl se vzdát suverenity a připojil se ke Kanadě, která jej finančně zachránila. Není náhodou, že jako první ratifikovalo Lisabonskou smlouvu právě těžce zadlužené Maďarsko. A motivace zkrachovalého Islandu ohledně přihlášky do EU je jednoznačná.

Státní dluh tedy může velmi dobře posloužit – jak jsme viděli na příkladech Británie či bývalé Republiky spojených nizozemských provincií – ale je zlým pánem, pokud se vymkne z ruky.

Jaká úroveň dluhu je však správná? Lze ji spočítat pomocí ekonomické teorie nebo empiricky pozorovaných údajů? Co soudí ekonomické autority o veřejném dluhu?

Zakladatel ekonomie Adam Smith byl toho názoru, že veřejný dluh vytěsňuje soukromé investice, a tudíž snižuje tvorbu kapitálu. David Ricardo napsal, že státní dluh „je jedním z největších bičů, které kdy byly vymyšleny, aby postihly národ … naprostým ochromením všeho úsilí“.

Ricardo žil v době, kdy většinu obchodů na londýnské burze nepředstavovaly akcie, nýbrž státní dluhopisy, takže jeho emocionální tiráda byla patrně podepřena osobní zkušeností (byl úspěšný burzovní spekulant).

Existovali však i zastánci státního dluhu – a měli rozumné argumenty. Britský kancléř pokladu (v české terminologii ministr financí) sir George Cornewall Lewis tvrdil v roce 1855, že „daně, které mrzačí podnikání, deformují průmysl a normální distribuci kapitálu, jsou společensky škodlivější než vládní půjčky“.

Pokud jsou daně uvalovány nepravidelně a nerovnoměrně, Lewisovo tvrzení zajisté platí. Zdaleka nejslavnějším zastáncem státního dluhu byl ovšem John Maynard Keynes. Jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že veřejný dluh může být nástrojem hospodářské politiky a jako takový má svoje opodstatnění i v době míru.

Modernější ekonomové se otázce „správné“ úrovně zadlužení spíše vyhýbají. Neexistuje odborný konsenzus ohledně „ideální“ výše deficitu a dluhu. Maastrichtská kritéria, respektive pravidla Paktu růstu a stability (max. tři procenta pro roční deficit a 60 procent pro celkový státní dluh) byla odvozena politicky, nikoli ekonomicky. Argumentovat tím, že „vyspělé evropské země mají vyšší dluh a my bychom je měli dohonit“, je čirá hloupost.

Na dluzích tedy záleží. Když je třeba bránit civilizaci před brutální diktaturou, je možné vše. Naopak v dobách míru, prosperity a absence závažných problémů není žádný důvod, proč by se stát měl zadlužovat. Sám Keynes doporučoval dluh jen v případě recese, kdežto v dobách konjunktury trval na rozpočtovém přebytku.

Kolik stojí boj proti chudobě

Druhá světová válka přinesla zásadní přelom v rozpočtové a měnové politice. Zkušenosti z válečné ekonomiky ukázaly, že masivní státní utrácení na dluh dokáže „rozhýbat“ ekonomiku. Zejména USA, které ještě na přelomu 30. a 40. let překonávaly následky velké deprese, výdaje na dluh pomohly zlikvidovat nezaměstnanost.

Logicky vznikla myšlenka – když válečný dluh pomůže nastartovat hospodářský růst, proč by nebylo možné použít stejný trik i v době míru? Teoretický podklad získala tato politika v pracích již zmíněného Keynese.

Nějakou dobu tento recept fungoval. Vznikl však „drobný“ problém. Státní dluh použitý jako stimulátor ekonomiky musí někdo zaplatit. Staromódní způsob placení obvyklý v 19. století a dříve – totiž vrátit peníze včetně úroků ve zlatem plně kryté měně – nebylo možno použít kvůli nedostatku této měny. Uplatnila se tedy inovace v podobě nekryté měny. Vlastně legalizované padělání prováděné státem. To s sebou samozřejmě přineslo inflaci.

Během 19. století bylo obvyklé, že ceny spíše klesaly díky technickému pokroku a rozvoji mezinárodního obchodu. Britská libra měla v roce 1900 o 47 procent vyšší kupní sílu než v roce 1800. Ale libra z roku 2000 měla již jen asi 1,4 procenta kupní síly z roku 1900. Jiný příklad: v roce 1931 bylo v Británii možno koupit polovinu nového dvojdomku se třemi pokoji a kuchyní za méně než 450 liber, jak uvádí kniha Milana Vodičky s poutavým názvem Den, kdy došly prachy.

Po jistou dobu se inflaci dařilo držet na uzdě. Ale v 70. letech začaly být požadavky sociálního státu příliš agresivní. Zhruba v polovině desetiletí došlo v řadě západních zemí k malé sociální revoluci. Někdejší model sociálně-tržního hospodářství podle Erharda a Adenauera se vymkl z rukou. Dluh přestal být považován za nástroj stabilizační politiky a stal se přímým zdrojem sociálního státu.

Příklad: německý státní dluh v roce 1970 činil 18,1 procenta HDP. O deset let později to bylo již 31,1 procenta. V roce 1990 dokonce 43,2 procenta. V roce 2000 německý dluh nakynul na 61,7 procenta HDP. A na rok 2010 se očekává číslo hodně nad 70 procenty HDP s perspektivou růstu nad 80 procent.

Jiný příklad: Francie. V roce 1979 činil poměr veřejného dluhu k HDP ve Francii 31,4 procenta. Veřejné výdaje byly ve výši 41,3 procenta HDP. Nezaměstnanost byla na 5,8 procenta. V roce 1999 vzrostl veřejný dluh na 67,2 procenta HDP. Veřejné výdaje vyšplhaly na 50,9 procenta HDP. Zde je vidět, jak „sociálno“ časem nezadržitelně bobtná. Jelikož byl tento nárůst výdajů ideologicky odůvodňován právě budováním sociálního státu, měli bychom čekat pokles nezaměstnanosti, ne? Ta však v roce 1999 dosahovala hodnoty 11,2 procenta.

Podobná čísla bychom mohli pozorovat i v jiných západních ekonomikách. Vidíme, že během 70. až 90. let starý recept přestal fungovat. Financování sociálního státu formou dluhové válečné ekonomiky fungovalo dlouho. Ale donekonečna tento model běžet nemůže.

Kdo vládě půjčuje

V této souvislosti vzniká přirozená otázka: kdo vlastně dluhopisy kupuje? Komu stát vlastně dluží? V naprosté většině vyspělých zemí jde o domácí finanční firmy: banky, pojišťovny, penzijní fondy, podílové fondy. Zákony většiny zemí vyžadují, aby tyto společnosti investovaly převážně do státních dluhopisů.

Banky a podílové fondy vlastní 37 procent dluhopisů vydaných českým ministerstvem financí. Pojišťovny a penzijní fondy vlastní dalších 25 procent. Asi 2,5 procenta vládních dluhopisů vlastní Česká národní banka, 2,2 procenta samotná vláda, 1,5 procenta nefinanční podniky a jen asi procento české domácnosti. Zbytek vlastní převážně různí zahraniční investoři.

Financování sociálního státu tedy z větší části závisí na fungování finančních trhů. Kdyby banky nebo penzijní fondy přestaly kupovat státní dluh, vláda by se octla na suchu. Platí to jak pro Českou republiku, tak pro Německo, Francii a další země. Mezi veřejností se traduje pověra, že americký státní dluh je financován Čínou. Ve skutečnosti se 80 procent amerických vládních dluhopisů prodá americkým bankám, fondům atd. Na Čínu připadá jen asi sedm procent amerického federálního dluhu.

Zde je další vysvětlení, proč vlády tak ochotně pomohly bankám ve finanční krizi: kdyby se zhroutily banky, nejenže by následoval průmysl, ale odpadlo by i nejvýznamnější odbytiště státních dluhopisů.

Státní dluh samozřejmě vytěsňuje soukromé investice. Těžce zadlužené státy ujídají kapitál podnikatelskému sektoru. Mizí pracovní místa, což si vyžaduje více sociálních výdajů. Rostou požadavky na veřejné výdaje, roste dluh. A kruh se uzavírá. Kdysi dluhy porazily Napoleona, nyní hrozí, že porazí celý Západ. (Co na to politici? Jejich horizont je většinou omezen datem příštích voleb.)

Vyspělý finanční sektor může po řadu let poskytovat zdroje pro financování státu, ale jednou se jeho kapacity vyčerpají. Model neukojitelného sociálního státu, který vznikl na Západě v průběhu 70. let, je financován jako ekonomika v období válečného stavu. Tento model může krátkodobě mobilizovat značné prostředky, ale není dlouhodobě stabilní. A to ani nehovoříme o případu, kdyby Západ byl konfrontován se silným ozbrojeným nepřítelem.

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners

Psáno pro MF DNES

Foto: Profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zobrazit komentovanou zprávu

Arsen Lazarevič | 8. 11. 2009 16:53

Myslíte tento článek ? :-))) http://www.finmag.cz/clanek/10009/. Pokud se Česká republika nebude nadále socializovat, daňová zátěž nebude formou přímých daní narůstat, dojde i na reformy penzijního systému, tak jsem ochoten splácet spekulantům a bankovním ústavu tu sekyru, která v posledních letech narostla do obrovských rozměru. Moje trpělivost (a většiny dalších mladých lidí) je však omezená a pevně věřím, že se to již nebude opakovat. I když tohle může být značně naivní. No někdy je lepší žít v naivitě, než si přiznat pravdu :-))

+1
+
-

Další příspěvky v diskuzi (19 komentářů)

Jiří Prášil | 12. 11. 2009 15:15

Ono už je v podstatě jedno kdo vládne, my rozhodovat již nebudeme, od toho je Brusel. Politika v ČR, je spíše už jen malé divadlo ve velké hře. Mám představu jak asi dopadneme, ale to by bylo troufalé tvrzení a raději se toho zdržím, doufám že se pletu stejně jako mnoho jiných a vše bude tak jak nám bylo slíbeno. Teď už se budeme přizpůsobovat podle někoho a nebude záležet na tom co my chceme. Na druhou stranu nám asi už nic jiného nezbývalo. Kdo nebude souhlasit EU, bude označen za hlupáka, negativní názory nejsou vítané. Osobně jsem byl pro EU jako většina lidí, jen se mi nelíbí podmínky, které vypluly na povrch o kterých jsme nevěděli. Nelíbí se mi, že se lidem mlžilo a že se vše řešilo bez nás občanů ( Lisabonská smlouva) . Řešily se věci za zády a to mi moc demokratické nepřipadá. Uvidíme co nám přinese čas, třeba jsou obavy opravdu zbytečné. Líbil se mi článek od p. Kohouta – suverenita je dobrá, bohužel tu jsme již ztratily, kdo tvrdí že ne, tak to dokazuje jediné, nečetl Lisabonskou smlouvu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Fejtek | 8. 11. 2009 15:12

Pavle, kdesi jsem četl analýzu (možná dokonce od tebe), že vlastně fiskální problém (fiscus=státní rozpočet) způsobil i neslavný konec Starého Říma, když výdaje na renty (zejména legionářům) zcela rozpočet zdevastovaly.Jinak gratuluju i k samotnému titulku (i Darvin se v hrobě směje :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Arsen Lazarevič | 8. 11. 2009 16:53
reakce na Petr Fejtek | 8. 11. 2009 15:12

Myslíte tento článek ? :-))) http://www.finmag.cz/clanek/10009/. Pokud se Česká republika nebude nadále socializovat, daňová zátěž nebude formou přímých daní narůstat, dojde i na reformy penzijního systému, tak jsem ochoten splácet spekulantům a bankovním ústavu tu sekyru, která v posledních letech narostla do obrovských rozměru. Moje trpělivost (a většiny dalších mladých lidí) je však omezená a pevně věřím, že se to již nebude opakovat. I když tohle může být značně naivní. No někdy je lepší žít v naivitě, než si přiznat pravdu :-))
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Bohumil Šourek | 8. 11. 2009 11:15

Jádro celého problému je ukryto v nenápadné závorce ke konci článku: "(Co na to politici? Jejich horizont je většinou omezen datem příštích voleb.)"Jinými slovy: po nás potopa, volební hlasy potřebuji teď. Jak si je koupím?Navrhuji vrátit dítě do vaničky a restaurovat monarchii. Králův horizont není omezen ničím, ani vlastním životem, neboť myslí generačně.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Kopecká Eliška | 8. 11. 2009 14:33
reakce na Bohumil Šourek | 8. 11. 2009 11:15

No jo,monarchie,to bych Vám přála!Víte, že za Marie Terezie činily daně 42%?A kolikrát vládl šílený nebo neschopný panovník bez možnosti ho odvolat?Proč se máme mlátit ode zdi ke zdi, vždyť zajímavé a levné by bylo sebrat poslancům a ministrům imunitu...Jak by ministr Langer vysvětloval miliony, které "se prohospodařily" při obnově policejních služeben, kdyby nesl finanční zodpovědnost? Je to jinak, pánové: vedení státu nemá hmotnou ani mravní zodpovědnost,zato spoléhá na imunitu.Chyba!!!
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 8. 11. 2009 18:14
reakce na Kopecká Eliška | 8. 11. 2009 14:33

No vidíte, i přes války, které jí byly vnuceny, bylo daňové zatížení nižší než dnes. Nemyslíte si, doufám, že to, co podniky za Vás odvádějí státu, nejde z Vaší mzdy? Spočtěte si to dohromady. Připočtěte k tomu prohospodařené cifry nejen ministra Langra. Pak si zkuste zodpovědět, PROČ chybí dnešnímu vedení státu hmotná a mravní zodpovědnost; není-li to náhodou i oním omezeným horizontem. Spočítejte mi, kolik bylo jenom během 20. století neschopných prezidentů a kolik bylo v celé naší historii opravdu neschopných a šílených panovníků a proč dopad jejich neschopnosti, resp. šílenství, neměl tak ostré důsledky.Potom mi, prosím, ještě spočítejte, kolik je v Evropě v této chvíli panovníků a v jakém stavu jejich země jsou, i přes současnou faktickou slabost monarchů.Na imunitu samozřejmě spoléhají, ale opravdu si myslíte, že to je základ problémů, které s nimi máme a že odstraněním imunity se změní v poctivé andílky?Na závěr ještě poznámku: absolutistické monarchie v Evropě byly znakem jisté společenské krize, na jejíž popis zde není místo. Nejsem přítel absolutismu. Parlamentní monarchie je o něčem jiném.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Kopecká Eliška | 8. 11. 2009 21:08
reakce na Bohumil Šourek | 8. 11. 2009 18:14

Já si vůbec nemyslím, že se neschopný nebo nemravný člověk stane andílkem po tom, co mu vezmou imunitu. Prostě neobstojí a odejde, za finanční i jiný delikt půjde sedět jako my, zpronevěru zaplatí ze svého. Nahradí ho jiný, který si dá větší pozor, protože bude vědět, že může o koryto přijít dřív, než ho převede na své konto v cizí zemi. Bude-li skládat pravidelně účty z hospodaření a vládní ekonomové budou objektivní,těžko se ztratí miliony.Prosím Vás, vždyť já nejsem ekonom, nemám vysoké postavení a přesto musím v každém zaměstnání podepsat hmotnou zodpovědnost.Já mám navíc povinnost poskytnout první pomoc,což ministr zdravotnictví díky imunitě nemá.Možná to neumí, protože nemusí být zdravotně vzdělán.Mě zavřou, jeho properou v tisku.Hm.Neznám problém až tak do hloubky, vím,že daň bude nyní 10 a 20%, ovšem všechno se daní několikrát, takže nevím, jaká je konečná hodnota.Ale zkusím si to spočítat, abych netvrdila nesmysly.Na to počítání panovníků nemám, přece jen to chce čas, uložím to partnerovi, baví ho to a pak - je to policista, dá si kávu u Aralky a s kolegou to odhalí:):) Jen tak pro zajímavost:Vy to máte spočítané, kolik vlastně zaplatíme na daních1.zaměstnanec,2.OSVČ?Nec hciVás napadat, jen mám počítač krátkou dobu, tak nevím, jestli o tom něco aktuálně vyšlo. Nebyl by to špatný článek...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 9. 11. 2009 19:48
reakce na Kopecká Eliška | 8. 11. 2009 21:08

S imunitou nejsme v zásadě v rozporu, také bych ji odebral a ponechal ji pouze pro projevy v parlamentu - k čemuž původně vznikla. Nejsem však přesvědčen o blahodárných účincích odebrání tak široce založené imunity jako Vy. Zdá se mi, že tak trochu popisujete parlament "jaký by měl být." Nebude, protože vždy budou hrát vliv i touha po moci, po funkcích, po penězích a kličkovat se dá všelijak i bez imunity. Rovněž všelijaké zastírací tanečky, předstírající vzdělání (jak dnes aktuálně vidíme) a jiné nedostatky včetně napojení na cokoliv až po mafii. Myslíte, že voliči vždy budou vědět, koho již nevolit? Nebudou, to vědí jen v ideálním světě. Vždy bude dost lidí, kteří budou skákat na vějičku výhod, neboť vždy bude dost lidí, kteří si vidí na špičku nosu.Chcete-li, aby vládní ekonomové byli objektivní, máte jedinou cestu: zabraňte jim v maximální míře přerozdělovat. Každá hromada k přerozdělení k sobě láká smečku desperátů.Výši daňového zatížení lehce zjistíte podle dne daňové svobody - letos to bylo 13. června! Bez pár dní půl roku pracujete na stát! Graf najdete na webu Liberálního institutu.S oním počítáním šlo více méně o řečnický obrat, ale co já vím, za nejšílenějšího českého panovníka je považován Rudolf II. Přesto to nebylo špatné období naší historie!Také nejsem ekonom,nejsem ani historik; snažím se dívat bez růžových brýlí. Lidé nikdy nebyli, nejsou a nebudou beránci. V systému republik je zakódována demagogie a populismus. Král nemusí být demagog. Nepotřebuje to
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Kopecká Eliška | 11. 11. 2009 22:11
reakce na Bohumil Šourek | 9. 11. 2009 19:48

Já se asi špatně vyjadřuji.Nikdy jsem nevěřila na ideální stát a režim, právě naopak.Domnívám se, že proto, jak jsou lidé náchylní k nedokonalosti, je třeba ty, kteří mají moc a k tomu peníze,mnohem víc kontrolovat,jak s oběma "poklady" nakládají.K tomu je třeba jejich trestně-právní odpovědnost.Jestli bude částečná nebo úplná,nechť rozhodne, komu to přísluší.Ale bylo by dobré, aby se,proboha, už něco dělo.Dřív, než stát zbankrotuje,my s ním,a král,kterého si týden předtím vybereme v referendu,též.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

libertarian | 13. 11. 2009 13:02
reakce na Kopecká Eliška | 11. 11. 2009 22:11

"Výši daňového zatížení lehce zjistíte podle dne daňové svobody "- k tomuto iba malé, ale dôležité upresnenie :DDS sa počíta ako priemerna hodnota na 1 občana. Zamestnaný a zarabajuci občan však plati viac daní, ako je priemer. Takže skutočný DDS zarabajuceho človeka ja výrazne posunutý ku koncu roka.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 10. 11. 2009 10:14
reakce na Bohumil Šourek | 9. 11. 2009 19:48

V české historii opravdu žádného extrémního panovníka nemáme, ale poohlédněme se jinde. Takový Ludvík XIV. dokázal sám se svým dvorem zruinovat celou Francii i s jejími koloniemi. Následky v podobě revoluce a Napoleona byly nedozírné pro celou Evropu. Tudíž monarchie není řešením.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 10. 11. 2009 17:22
reakce na Petr Síla | 10. 11. 2009 10:14

Nejsem příznivec absolutismu, uvedl jste právě příklad, kam to vede. Síly musí být vyrovnány.K otázce, zda republiky jsou řešením, se můžeme vrátit, až se vzpamatujeme z jejich způsobů ruinování státu. Zdá se, že to nebude dlouho trvat. Pak budou ty chyby také dobře vidět, neboť, jak známo, po bitvě jsou zřetelnější.(Mimochodem, jako velký ruinovač by se dal označit i Jan Lucemburský. Jenže to ještě byla slušná doba s vyrovnaným rozdělením mocí, takže to stát mnohem lépe ustál. )
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 11. 11. 2009 12:15
reakce na Bohumil Šourek | 10. 11. 2009 17:22

Jen jsem se snažil naznačit, že ani monarchové nemyslí generačně. Tudíž, že řešením není monarchie a že problémem je rozdělení moci, efektivní kontrola a osobní (trestněprávní) zodpovědnost.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 11. 11. 2009 17:08
reakce na Petr Síla | 11. 11. 2009 12:15

Ovšem, i monarchové jsou jenom lidé; takže možná je vhodnější termín "generačněji.&q uot;Naprostos Vámi souhlasím, že problém je v rozdělení moci, kontrole i zodpovědnosti.Monarchie určitě není řešení, je to jen lepší alternativa.Panovník stojí mimo běžnou denní politiku, nemůže být tak snadno stranicky manipulován, nemůže se stát předmětem mezistranických bojů, nemusí vůči politickým stranám cítit jakýkoliv závazek, je skutečně nadstranický a nezávislý. Účinněji může i prezentovat svůj pohled na řešení zásadních problémů atd. Last but not least je levnější. Z rozhodující části žije z vlastního majetku, odpadají pravidelné náklady na volby. Nadhled získává i délkou svého mandátu, neboť přetrvávání politiků v politice je proti tomu život jepice. Mohl bych Vám ukázat řadu fotografií královny Alžběty snad se všemi americkými prezidenty od konce války! Na všech jedna královna a vždy jiný prezident.I tím, ale nejen tím, umožňuje král efektivnější kontrolu. Nutno ovšem dodat, že neduhy dnešní doby nevyléčí pouze restaurace monarchie; je třeba zrušit nebo změnit i řadu institucí, jež přivedla na svět pokrytecká a populistická garnitura republikánů, kteří jsou republikány jen proto, že se to nosí a mají z toho prospěch a které v českém prostředí téměř dokonale ztělesňuje především. J. Paroubek.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 12. 11. 2009 11:48
reakce na Bohumil Šourek | 11. 11. 2009 17:08

Ano, ale v našich podmínkách narážíme na nedostatek vhodných monarchů. Evropští monarchové odvozují svou autoritu z tradic minulosti. Zatímco u nás nemá monarchie díky Rakousku-Uhersku příliš dobrou pověst a nemáme ani nikoho, kdo by měl autoritu a charizma potřebné k vykonávání této funkce.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

janula | 12. 11. 2009 13:06
reakce na Petr Síla | 12. 11. 2009 11:48

navyse, naozaj mnate pocit, ze bezni ludia za monarchii sa mali lepsie?? kral sam o sebe je rovnako na tom, ako politik, povacsinou ma okolo seba ludi-poradcov a ministrov a ti funguju rovnako ako terajsi politici (poprava za chyby sa uz v sucasnosti nerealizuje)....navyse clovek, ktory nikdy nezazil "realitu bezneho zivota" tazko moze skutocne chapat tu realitu a urcite sposoby riesenia....koniec koncov, keby pri podpise Versailskej zmluvy a nemeckom sposobe riesenia pomocou hyperinflacie si predstavitelia oboch stran skutocne uvedomili, k akym koncom to moze dojst, tak by v zivote to nepodpisali v tej podobe. A taki Romanovci, ktori boli poriadne odtrhnuti od zivota svojich poddanych a presvedceni o svojom bozom prave na vladu, potom jednak naozaj nechapali, preco ich niekto nenavidi
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kopecká Eliška | 7. 11. 2009 21:15

Ježkovy zraky...K tomu opravdu není moc co dodat, spíš se začít bát, pokud se nenajde nezkorumpovaná, ekonomicky zdatná vláda.Tu musíme zvolit. Ale...Kdo má znalosti,schopnosti, povahu a odvahu jít do politiky a bojovat proti všem, dokud se ti ostatní nepostarají, aby šel od válu?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jiří Prášil | 6. 11. 2009 13:00

Někteří naši politici jásají jak na tom jsme dobře a poukazují na vyspělé země, které jsou v tomto směru více zadlužení, ale to je nelogické poukazování. Až budeme na tom stejně, na koho si pak budeme moci poukazovat? Potom začneme poukazovat na Maďarsko, nebo dokonce na Argentinu? To, že státní dluh narůstá všichni víme a jednou se to dostane do fáze kdy nám začnou šlapat na krk. Nezáleží na tom kolik jiné státy dluží, ale jak se s tím dokáži poprat, umíme se s tím stejně poprat? Zatím všechno nasvědčuje tomu, že nikoliv. Stát vydává dluhopisy a tím financuje úroky z narůstajícího státního dluhu, ale je otázka, neovlivní to časem trh? Poukazování na někoho je od politiku neskutečně hloupé a tím dokazují vlastní slabost. Bohužel se stále učíme z vlastních chyb a ne z cizích. ,,Oni jsou zadlužení víc než mi, tak proč se nezadlužit ještě více, voličům naslibujeme hory doly, však oni si to v budoucnu zaplatí a mi si budeme užívat“ tak se mi to alespoň ze strany naších nejvyšších politiku jeví, duplikujeme chybí od sousedů, jako bychom neměli vlastní rozum.Opravdu dobrý článek, možná bych to přilepil některým jedincům na čelo.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Vlad Ender | 5. 11. 2009 22:01

Hezke, par poznamek:Jsem rad, ze nekdo konecne napsal neco o Keynesovi z obou stran (t.j. ze take prosazoval prebytky, nejen deficity). O mytech o Keynesovi by se ale dal napsat cely dlouhy clanek :)Re Cina - predpokladam, ze berete 7% jako cca tech 700 miliard treasuries Cina oficialne vlastni? Muj nazor je, ze neprimo vlastni podstatne vice (tipnul bych si tak 15+%), ale docela velka cast toho je vlastnena pres nominee ucty (cesky termin neznam - v podstate banka koupi a registruje svym jmenem, ale vy jste beneficiary owner - t.j. vsechny vyhody z vlastneni - jako napr. uroky atd.. - plnyou vam). Specialne Londynske banky delaji hodne nominee businessu (nejen pro Cinu ale i pro petrodolary a dalsi).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!