Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Wirtschaftswunder: krev, slzy a pot

| 20. 11. 2009 | Vstoupit do diskuze

Současný marketingový a mediální jazyk si libuje v přehánění, a tak dnes slovní spojení „hospodářský zázrak“ jen stěží dokáže vyvolat větší pozornost. Navzdory tomu moderní dějiny znají přinejmenším jeden příběh, který si toto označení zaslouží. Pod vlastním jménem Wirtschaftswunder nejen vstoupil do slovníků a encyklopedií, ale zprostředkovaně se stal synonymem pro nevídaný ekonomický rozmach, jemuž se západní Evropa těšila v éře zhruba ohraničené léty 1950 a 1970. Ano, řeč je o překvapivém zmrtvýchvstání (západo)německé ekonomiky po druhé světové válce.

Wirtschaftswunder: krev, slzy a pot

Rozvrat, v němž se Německo v období po ukončení válečného konfliktu nacházelo, nemá svou hloubkou a rozsahem patrně v dějinách obdoby. Bezpodmínečnou kapitulací a na ni navazujícími akty v podstatě zanikl německý stát i veškeré jeho instituce. Okupační správa nebyla s to tyto struktury nahradit a nebyla k tomu ostatně ani určena. Její role se tak kromě pravomoci vůči vlastním vojenským složkám omezovala na zajištění nejzákladnějších potřeb válkou zdevastované země, což ovšem bylo možné jen na úrovni taktak zabraňující pádu do civilizačního inferna.

Redukční dieta

A ten nebyl daleko: podle oficiálních údajů z roku 1947 nepřekračoval denní energetický příjem obyvatel 6500 kJ (pro srovnání: na 7000 kJ dnes představuje start redukční diety předepisované pacientům s nadváhou). Ve srovnání s rokem 1938 klesla zemědělská produkce na 51%, průmyslová výroba dokonce na 34%. Odhady U.S. okupační zprávy z téže doby hovoří o tom, že až polovina všech transakcí ve vnitřním obchodě probíhá formou naturální směny…

Každá mince má ovšem dvě strany a výjimkou nebyl ani obraz válkou zdeptaného Německa. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, pod povrchem všeobecného rozkladu už byly přítomny některé důležité faktory budoucího ekonomického zázraku. Které to byly?

Především, materiální základna německého hospodářství byla válkou postižena značně selektivně. Téměř všudypřítomná a dobře viditelná devastace obydlených aglomerací postihla především bytový fond. Statistiky uvádějí, že v celém Německu bylo zničeno na 20 % obytných budov, přičemž nejhůře postižené oblasti takto přišly až o 70 % (!) domů.

Rozsáhlé škody na dopravní infrastruktuře se koncentrovaly především na její uzly. Samotné komunikace zůstaly relativně nedotčené, už proto, že je ke svému postupu nutně potřebovaly mobilní jednotky spojeneckých armád.

V překvapivě dobrém stavu naopak přečkaly válečnou zkázu výrobní podniky a jejich zařízení, přinejmenším v místech, která zůstala ušetřena pozemních bojů. Opatření činěná na ochranu průmyslu před leteckými údery – ať již se jednalo o delimitaci výrob do odlehlejších lokalit, přesun provozů do podzemních prostor apod. – se ukázala být natolik účinná, že kupříkladu firmě Volkswagen zůstalo zachováno 93 % strojního parku.

Proměněná společnost

Ani společnost, která se měla stát aktérem i objektem budoucího ekonomického zázraku, nepřečkala válku beze změn. Nacistický režim mimo jiné poznamenal Německo též radikální proměnou společenských struktur. Rigidní stavovská a třídní skladba „staré“ německé společnosti se totiž během něj zásadním způsobem rozvolnila a ustoupila daleko egalizovanějšímu sociálnímu modelu. Tento efekt byl navíc v závěrečné fázi války a těsně po jejím skončení umocněn vlnami uprchlíků a vysídlenců. Lidé, kteří pozbyli svého majetku a s ním i společenského ukotvení, byli v nových podmínkách nuceni budovat svou existenci de facto od základu. V malém měřítku se tu vlastně opakoval efekt „tavicího kotle“, známý z období přistěhovalectví do Spojených států, pouze s tím rozdílem, že asimilaci nově příchozích nekomplikovala jazyková, vzdělanostní ani náboženská bariéra. Stírání třídních rozdílů a odstraňování společenských bariér tak ve svém důsledku dokonale připravilo půdu pro nástup individualistického životního stylu poválečné éry.

Válečné události podstatným způsobem zasáhly i do struktury osídlení. Území budoucí Spolkové republiky (v hranicích do roku 1990) obývalo před válkou 40 milionů osob. Válečné ztráty a přesuny sice znamenaly úbytek 2,3 milionů obyvatel, ale v důsledku popsaných událostí zde v roce 1950 žilo již 48 milionů lidí. To sice krátkodobě vyvolalo problémy zejména s jejich ubytováním, již v bezprostředně následujícím období to ale německé hospodářství zbavilo početního i strukturálního nedostatku pracovních sil, jinak typického pro ekonomiky v procesu poválečné obnovy.

Paradoxní prospěch přinesly německému hospodářství i některé mezinárodně-politické důsledky kapitulace. Ztráta rozsáhlých území na východě (které nakonec zahrnuly i území NDR) znamenala pro průmyslovou ekonomiku „odpis“ zátěže v podobě méně rozvinutých zemědělských regionů. Reparační platby, uložené Německu vítěznými mocnostmi, byly pro nedostatek jiných hodnotných aktiv realizovány rekvizicemi strojního vybavení. Pochopitelnou snahou poražených bylo zbavit se touto cestou zastaralých či nepotřebných provozů, a vlastně tak učinit první krok k jejich modernizaci.

Ordoliberalismus

„Moji poradci mi říkají, že děláte obrovskou chybu!“ „Neposlouchejte je, generále – moji poradci mi říkají totéž.“ Tato vzrušená názorová výměna mezi velitelem správy U.S. okupační zóny generálem Luciem D. Clayem a Ludwigem Erhardem, toho času „ředitelem správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti“ provázela první krok na cestě k budoucímu hospodářskému zázraku: 20. června 1948 nahradila takřka bezcenné říšské platidlo nová Deutsche Mark a současně s tím došlo ke zrušení přídělového hospodářství a cenové regulace.

V listopadu téhož roku, s důležitým, ale přesto únosným zpožděním následovala deregulace mezd. Výrazná liberalizace německého hospodářství byla do značné míry logickou reakcí na zkušenosti z dvanácti let nacistické éry, v níž ekonomika trpěla jednak nadvládou mocných kartelů, jednak množstvím často protichůdných regulací a státních intervencí.

Radikální odmítnutí všech forem znárodňování či smíšené ekonomiky ovšem nelze interpretovat jako triumf „čistého trhu“. Ludwig Erhard, který mezitím usedl do křesla ministra hospodářství Spolkové republiky, byl zastáncem myšlenkového směru nazývaného „ordoliberalismus“. Ten na jedné straně klade velký důraz na maximální svobodu pro podnikatelské aktivity, na straně druhé však předpokládá existenci stabilního a čitelného řádu, který jim vymezuje prostor – a který přebírá aktivitu tam, kde tržní síly selhávají nebo kde působí jejich negativní externality.

Asi nejlépe tento rámec vystihuje na jedné straně výrok „Nese-li jednotlivec rizika, musí za to být odměněn, avšak trest v případě chyb podnikatelů nemůže nést celá společnost.“ …a na straně druhé radikální zjednodušení daňového systému a sjednocení korporátní daně (do té doby se pohybující v rozmezí 35 – 65%) na jednotné sazbě 50%.

Právě budování onoho pevného a přitom co nejjednoduššího řádu bylo další oblastí, pro niž německá společnost, jakkoliv dočasně demoralizovaná, nabízela přinejmenším vhodné podmínky. Funkce postupně obnovované státní byrokracie a soudnictví bylo možné v nejednom případě vhodně doplnit pravomocemi řady podnikatelských a průmyslových svazů, aniž by přitom došlo k jakémukoliv náznaku pokusů o zneužívání pravomocí, či jiným nekalým machinacím.

Byly-li základy obnovené německé ekonomiky položeny téměř proti vůli vítězných (tentokrát už pouze západních) mocností, existovala naopak důležitá oblast, v níž tatáž ekonomika ke svému prospěchu z jejich rukou přijala a akceptovala dokonale umělý výtvor. Tou oblastí byla existence a sféra působnosti odborových organizací.

A zrodily se odbory

Odbory, jako jednu z prvních obětí nacistických represálií, bylo nutné v podstatě vybudovat od základu. Prominentní předáci britského odborového hnutí, vyslaní za tím účelem do Německa jako poradci, vytvořili v "laboratorních podmínkách" téměř ideální strukturu moderních odborů. Ty se vzápětí v roli plnoprávného partnera v sociálním dialogu staly garantem vysokých mezd i sociálních jistot pro německé zaměstnance.

Jako by si Německo už vybralo svůj díl smůly do dna, i v politické sféře mu osud dopřál téměř ideálního vůdce. Někdejší kölnský starosta Konrad Adenauer, který po mnoha peripetiích – a částečně dílem náhody – stanul ve funkci spolkového kancléře, byl v mnoha ohledech pravým opakem všech německých kancléřů od dob Bismarckových.

Prost jakéhokoliv velmocenského sentimentu toužil po Německu "s okny dokořán otevřenými k Západu". Ovlivněn jak svým vyznáním, tak odporem vůči všem formám politické mobilizace mas, preferoval společnost formovanou důrazem na křesťanskou morálku, individuální vztahy a tradiční rodinné vazby. Zkušenému politickému matadorovi ovšem nebyly cizí ani značně machiavelistické metody: v zájmu svého jasně definovaného cíle neváhal využívat proti oponentům i „neveřejné“ informace. Ty prý schraňoval jeho intimus Hans Globke a s ohledem na nacistickou minulost řady veřejně činných osob jich bylo dost a dost…

Mýtus o Marshallovi

Navzdory legendám nesehrál v příběhu německého hospodářského zázraku významnější roli populární Marshallův plán. Pro Německo z něj byly vyčleněny pouhé 2 mld. dolarů po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1954. Souhrn reparačních plateb přitom za stejné období dosáhl výše 1 mld. dolarů a mimo to musela země financovat pobyt okupačních jednotek na svém území částkou 2,4 mld. dolarů ročně.

Mylná je též představa, že ekonomický boom byl hnán touhou Němců „dokázat hospodářsky to, co se nezdařilo vojensky“. Německá společnost byla po prohrané válce jistě zmatená, dezorientovaná, v mnohých jejích příslušnících snad začínal klíčit prozatím neurčitý pocit viny. Zcela jistě však nebyla zatížena ani náznakem komplexu méněcennosti, který by ji nutil komukoliv cokoliv dokazovat.

Snad dokonce opačný význam, než se jí někdy připisuje, měla denacifikace. Důsledná a exemplární vlna očisty skončila s nástupem studené války (tedy někdy kolem roku 1950). Následné období se naopak vyznačovalo postupným návratem nejrůznějších odborníků na právo, správu, hospodářství a nakonec i vojenství, odborníků sice zkompromitovaných – ale nepostradatelných. Moderní stát prostě nelze vybudovat z ničeho.

…a ono to fungovalo. Poté, co vyhladovělí Němci naplnili ze stále bohatší nabídky obchodů své žaludky, následovaly spotřebitelské vlny oblékání, zařizování bytů, koupě automobilů, lidé začali cestovat.

Jeden z poněkud bizarních statistických údajů například uvádí, že v zatímco Velkou Británii čekaly v roce 1952 ještě dva roky přídělového systému, německá spotřeba kaviáru v témže roce už přestihla britskou... V roce 1955 opustil vofsburské výrobní linky miliontý Volkswagen - Brouk, jedna z ikon této éry.
To vše se dělo při průměrném hospodářském růstu 7,6 % ročně (ve špičkovém roce 1955 to bylo dokonce 10,5 %!), nezaměstnanosti, která při hodnotách pod 3 % záhy vyvolala nutnost importu pracovních sil ze zahraničí a inflaci, která nepřekračovala 2 %.

Z prachu a popela

Uvážíme-li, že mnozí současníci tohoto dění pamatovali hlad konce první světové války, zánik hrdého císařství, hyperinflaci, problematická dvacátá léta zakončená velkou krizí, krátký záblesk naděje na úsvitu nacistické éry a pak opět pád do nicoty a znovu hlad a beznaděj, snadno pochopíme, proč si celý tento fenomén vysloužil označení „zázrak“, jinak užívané pouze pro jevy, které se, alespoň zdánlivě, vymykají racionálnímu vysvětlení.

Nepřehlédnutelný je rovněž vliv, jaký německá prosperita měla na smýšlení ve státech na opačné straně železné opony. Hřímavá propaganda komunistických vlád se snažila jejich obyvatele přesvědčit, že žijí v nejlepším z možných světů. Stačil však jediný (byť nutně povrchní) pohled na realitu života ve Spolkové republice, aby nejen usvědčil propagandisty ze lži, ale mnohdy i zasel do duše pozorovatele semínko pochybnosti "Pokud nám lžou v této věci, jak je to asi s tím ostatním...?"

Z pochopitelných důvodů se tento vliv nejvýrazněji projevoval ve "státě německých dělníků a rolníků", tedy v NDR. Absence jazykové bariéry, kontakty s příbuznými na západě, přímý dosah vysílání západoněmecké televize - to vše se sčítalo a ústilo v "hlasování nohama", které vylidňovalo německou verzi komunistického ráje natolik, že nakonec bylo její vedení nuceno přistoupit ke stavbě nechvalně proslulé berlínské zdi.

S únosnou mírou zjednodušení tak lze říci, že když se po desetiletích od okamžiku, kdy Wirtschaftswunder spatřil světlo světa, počalo drolit sovětské impérium ve střední a východní Evropě, jistou měrou se při tom zúročily i příslovečné „krev, slzy a pot“ obětované při hospodářské, politické i společenské obnově Německa. To už ale, jak říkával Rudyard Kipling, je docela jiná písnička...

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK