Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Italská cesta pro USA?

„Dal jsem dohromady tento graf, který lidi mate,“ napsal nedávno na svém blogu Paul Krugman.

Měl na mysli tento graf:

Čistý veřejný dluh jako podíl na hrubém domácím produktu

Zdroj: OECD, IMF, Paul Krugman

„Proč, ptají se lidé, bych měl srovnávat nás [tedy USA] s Belgií nebo Itálií? Obě tyto země jsou v chaotickém stavu.“ V originále použil Krugman slovo „mess“, což lze přeložit ještě mnohem drsněji než chaos.

„Hm, přátelé, právě zde je pointa příběhu. Belgie je politicky slabá kvůli lingvistickému předělu; Itálie je politicky slabá, protože je to Itálie. Pokud tyto země jsou schopny provozovat stát zadlužený na více než 100 procent HDP, aniž by je zničili jestřábi dluhopisových trhů, pak my to dokážeme také.“

Tolik doslovný překlad Krugmanova stručného blogového zápisu. Nedá mi to, musím reagovat. Myslím, že se nositel Nobelovy pamětní ceny za ekonomii dopustil určitého zjednodušení, jak už se to Američanům v názorech na Evropu stává. (Třeba Kissingerovi, ale to je jiný příběh.)

Belgie je nepochybně ve stavu permanentního chaosu, podobně jako někdejší Československo. Na rozdíl od něho má ovšem zakázáno se poklidně rozpustit. Naopak, belgický model začíná být aplikován na celou Unii.

Itálie je zajímavější případ. Tato země nebyla „chaosem“ odjakživa. V období renesance byla kolébkou moderních financí, kde vznikly banky, finanční trhy, podvojné účetnictví (vynalezl je Luca Pacioli) a nakonec i moderní státní dluhopisy s kupónem, které zavedla jako první Benátská republika.

Italské městské státy ovšem měly zpravidla lepší finanční disciplínu než moderní Itálie. Zejména proto, že nefinancovaly na dluh populistické sociální programy. Janovská republika měla dokonce jedinečný orgán – banku San Giorgio, která byla vlastně asociací věřitelů státu s cílem dohlížet nad pořádkem ve veřejných financích! Jak velmi by dnes moderní státy potřebovaly podobnou instituci...

Když Garibaldi, Cavour a Mazzini sjednotili Itálii v roce 1871, byl nový stát zatížen již od počátku dluhy. Tím byla založena tradice trvající víceméně dodnes. Vláda nově sjednoceného království výrazně zvýšila daně, což ochromilo hospodářství a vedlo k masové emigraci – to je mimochodem jedna z příčin, proč tolik Američanů má italská příjmení.

Fašistická vláda ve 20. a 30. letech rovněž zvyšovala daně a zároveň inflaci: během 20. let poklesly reálné příjmy obyvatelstva o 20 procent. To nestačilo, vláda musela dvakrát (1926 a 1934) provést nucenou konverzi (conversione forzosa) krátkodobých dluhopisů na dlouhodobé. To byl vlastně ekvivalent částečného státního bankrotu.

Poválečná Itálie pokračovala v tradici vysoké inflace a vysokých dluhů. Politicky křehké vlády vždy kupodivu dosáhly konsensu ohledně zvyšování veřejných výdajů, ale kupodivu se jim málokdy podařilo prosadit účinná úsporná opatření. Pouze během 90. let, v rámci přípravy na přijetí eura, se vláda vzchopila k akci a začala systematicky snižovat zadlužení i inflaci. Tato epizoda znatelného zlepšení finanční disciplíny je však již pryč.

Nyní Itálie dluží v přepočtu asi 720 tisíc Kč na osobu, pro srovnání, Česká republika zatím „jen“ asi 122,5 tisíce na hlavu od kojenců po důchodce. V přepočtu na ekonomicky aktivní populaci má každý pracující Ital na krku více než miliónovou „hypotéku“ od státu. Jak vůbec může stát fungovat s takto těžkým břemenem? Špatně. Průměrný roční hospodářský růst během desetiletí 1998-2008 dosáhl hodnoty 1,21 %.

Je ironické, že během desetiletí 1988-98 italská ekonomika rostla ročně o 1,61 %, což nebyl žádný sprint, ale stále lepší výkonnost než v době po zavedení eura... a to nebereme v úvahu důsledky finanční krize, o které eurooptimisté před deseti lety tvrdili, že se již nemůže stát, protože euro vyřeší vše.

Pokud Paul Krugman považuje vysoký dluh za dobrý recept pro řešení problémů americké ekonomiky, pak je to na pováženou. Dost velkým problémem je už skutečnost, že italskou cestou už nějakou dobu kráčí Německo. Ale to je jiné, samozřejmě rovněž znepokojivé téma.

Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK