Balkánské praktiky Evropské komise

Společnost s obratem okolo 20 milionů korun se na první pohled neliší od řady podobných středně velkých firem. Jeden podstatný rozdíl tu však přece jen je. Stěží bychom hledali jinou podobnou firmu z nových členských států, která je v posledních letech tak úspěšná při vyhrávání veřejných zakázek Evropské komise. Topí se tedy David Koníček v eurech? Spíš naopak. Byznys s Komisí ho přivedl na okraj propasti.

Hurá na Balkán

Společnost získala první ostruhy při jednání s komisí ještě před naším vstupem do unie, kdy vyhrála několik zakázek v rámci programu Phare. Po roce 2004 získaly tuzemské firmy neomezenou možnost soupeřit o tendry financované z unijních fondů. David Koníček se rychle zorientoval ve změti evropských předpisů a začal se hlásit o další zakázky. Prokázal dost odvahy a zkusil i tendry v balkánských zemích, protože si říkal, že „je to sice na Balkáně, ale pro Evropskou komisi“. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se místní subdodavatelé a úředníci chovali slušně, ale úředníci komise pocházející z celé Evropy mu „házeli klacky pod nohy“.

Buďme konkrétnější: společnost uskutečnila od našeho vstupu do unie celkem 17 zakázek pro zastoupení Evropské komise v Záhřebu a Bělehradě. Ač to zní neuvěřitelně, z faktur, které na ně vystavila, dostala včas (tedy do 45 dní) zaplacenou pouhou pětinu. „Někdy se jednalo o zpoždění v řádu dnů, jindy týdnů, výjimkou ale nebyly ani několikaměsíční prodlevy,“ informoval mě majitel firmy.

Do očí bijí zejména tři případy. V roce 2006 dodávala firma v rámci EuropeAid (útvar komise, který spravuje unijní programy zahraniční pomoci) počítače na bosenské ministerstvo zemědělství, ale platba od komise přišla až devět měsíců po splatnosti. Letos čekal Askon podobnou dobu na téměř 300 tisíc eur a dalších 150 tisíc splatných před víc než rokem stále vyhlíží marně.

Tabulky sedí

Je možné uvedeným údajům vůbec věřit? Jen těžko byste přece hledali jinou veřejnou instituci, kde platí přísnější pravidla pro vyplácení peněz za zakázky než právě Evropskou komisi. Ta se chlubí, že ze zhruba 1,5 milionu plateb ročně jich tři čtvrtiny vypořádá do 18 dní (jako maximální délku splatnosti pak uvádí 30 dnů), a navíc se v těchto statistikách soustavně zlepšuje.

„Úředníci ze zastoupení Evropské komise v Sarajevu po mně běžně vyžadovali, abych stornoval původní fakturu (s prošlou splatností) a vystavil další s novou lhůtou. Ta navíc činí standardně 45, a ne proklamovaných 30 dní,“ tvrdí podnikatel s tím, že ve všech vzorových smlouvách pro EuropeAid je uvedena právě tato delší splatnost.

David Koníček se domnívá, že mezi euroúředníky vzniká „sofistikované know-how“, jak vyhovět všem předpisům, ale nezaplatit. Podle něj nemají dodavatelé komise žádnou kontrolu nad začátkem splatnosti faktury, protože ta začne „běžet“ až ve chvíli, kdy ji příslušný úředník vloží do interního systému komise. Podnikatel si ale stěžuje, že na straně úředníků často chyběla dobrá vůle k tomu, aby tento krok učinili.

Firma podle svého majitele vždy dodržovala všechny své závazky, a neobstojí tak argument, že se splatnost pozdržela například kvůli chybějící dokumentaci nebo chybám v provedení zakázky.

Kde je ten ombudsman?

Pokud Davidu Koníčkovi uvěříme (jeho příběh vypadá věrohodně) a přijmeme, že je možné, aby některá zastoupení Evropské komise organizovaně podváděla a nedodržovala předpisy, zbývá otázka, jestli mají vůbec unijní podnikatelé reálnou možnost, jak se domoci svých práv.

Když pomineme zdlouhavou soudní cestu, nabízí se ochránce veřejných práv – Evropský ombudsman. Proč se tedy Koníček neobrátí na něj? „Do budoucna podmět k veřejnému ochránci práv nevylučuji. V současnosti to ale nevidím jako reálnou možnost. Bojím se, že by zastoupení komise v Sarajevu zfalšovalo několik dokumentů a obvinilo mě například z toho, že nedodržuji záruční dobu u svých zakázek, což by mohlo vyústit až ve ztrátu bankovních záruk,“ tvrdí Koníček. Vítejte v Evropské komisi.

Foto: Profimedia.cz