Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Supervelmoc, která nebude

Až se budete rozhodovat, jaký jazyk se má učit vaše dítě, vyberte angličtinu. A čínské akcie by měly být ve vašem osobním portfoliu dlouhodobých investic zastoupeny jen lehce, pokud vůbec.

Názor, že Čína je země budoucnosti, která časem vystřídá Spojené státy v roli světové supervelmoci, je velmi rozšířený. Vlastně se z něho stal „mainstreamový“ pohled. Může se to skutečně stát?

Nikdo nepopírá, že Čína má již nyní velkou sílu. Nikdo nepochybuje, že růstový potenciál čínské ekonomiky je velký. Liší se však názory, jak velký prostor pro růst ještě Čína má, zda má zdroje, aby se stala vůdčí světovou ekonomikou, a zda její politický systém nebude na překážku.

Když je řeč o systému – pro označení nynější čínské společensko-ekonomické soustavy chybí termín. Definitivně nejde o komunismus, ačkoli mocenský monopol v zemi má komunistická strana. Kdyby dnešní Čínu viděli Marx, Engels nebo Lenin, patrně by v ní nepoznali ani jeden z prvků utopického modelu zvaného komunismus.

Dnešní Čína totiž mnohem více připomíná kapitalismus toho typu, jaký byl v 19. století znám v Evropě. Například majetková nerovnost. Průměrný obyvatel čínského města vydělává 3,2-krát více než venkovan. V rámci městského obyvatelstva jsou příjmy nejbohatší desetiny 9,2-krát vyšší než příjmy nejchudší desetiny. Nejbohatší desetina Číňanů vlastní 40 procent soukromého majetku, zatímco nejchudší desetina vlastní pouhá 2 procenta bohatství. Takovéto příjmové rozdíly jsou v „kapitalistické“ střední Evropě nemyslitelné!

Podle posledních dostupných údajů z roku 2005 byl průměrný roční příjem čínského venkovana 413 dolarů. To není nikterak velká částka, i když jde o desítkový řád větší příjem než v roce 1978, kdy začaly tržní reformy. Rostoucí nerovnost vyvolává nespokojenost a společenské napětí. Čínská komunistická strana nicméně udržuje sociální smír jednoduchou cestou: kdo by chtěl konkurovat jejímu mocenskému monopolu, jde do vězení nebo na popraviště.

Je tedy Čína vlastně kapitalistickou zemí s přísně centralizovanou formou vlády? O kapitalismu není pochyb, ale je sporné, jakou moc vlastně ještě má centrální vláda v Pekingu kromě toho, že velí armádě a policii. Ekonomická role pekingské vlády v posledních letech stále více ustupuje do pozadí ve prospěch soukromého sektoru, ale také provinčních vlád a městských úřadů.

Příklad: v Číně existuje mnoho „ilegálních“ elektráren, jejichž výstavba a provoz nebyly schváleny centrální vládou a které nejsou centrálně evidovány. Jde o zhruba pětinu produkce, více, než kolik činí roční výroba elektřiny ve Velké Británii, v Itálii nebo v Brazílii.

Ve městě Xinfeng ve Vnitřním Mongolsku centrální vláda zakázala dokončení nepovolené tepelné elektrárny, ale místní úřady tento zákaz nerespektovaly. A kde jsou ilegální elektrárny, jsou i ilegální uhelné doly. Již v roce 2004 centrální vláda zjistila, že 4500 úředníků nezákonně vlastnilo akciové podíly v důlních společnostech. V žádné evropské zemi by něco podobného nebylo možné.

Centrální vláda by mohla energicky zamezit těmto praktikám jen tak, že by provinilce poslala do žaláře nebo na popraviště. Tím by však ohrozila hospodářský růst. Zmíněné Vnitřní Mongolsko ovšem zaznamenává roční růst zhruba na dvojnásobku beztak vysoké celostátní úrovně, takže Peking přivřel oči. Kromě toho elektřinu Čína potřebuje – legální či ilegální. Mocenský monopol Pekingu tedy není tak absolutní, jak se na první pohled může zdát.

Ani dostupnost lékařské péče nenasvědčuje „socialistickému“ charakteru Číny. V zemi jsou sice vysoce kvalitní kliniky a nemocnice, ale platí se v nich. V hotovosti. Lze se ovšem pojistit u soukromé pojišťovny. Za pouhý vstup do dětské nemocnice v Pekingu se platí částka v ekvivalentu 66,7 dolaru. Tedy nic pro chudinu. Vyšetření a lék na bronchitidu stojí 121 dolarů – to jen pro ilustraci.

V Číně je mnohem lepší být bohatý, zdravý a mladý než chudý, nemocný a starý. Penzijní zabezpečení se týká pouze privilegované části populace. Jen zlomek venkovské populace (zhruba 12 procent) je součástí penzijního systému, zbytek bude ve stáří odkázán na své úspory nebo na pomoc bližních. Penzijní systém je zatím z větší části nereformovaný, obsahuje obrovské skryté dluhy a představuje makroekonomickou časovanou bombu.

Hlavní potenciální „třaskavinou“ je politika jednoho dítěte. Kdysi toto opatření vypadalo racionálně, nyní se ukazuje, že šlo o krátkozrakou politiku, na kterou Čína časem těžce doplatí. V současnosti – a ještě po řadu let v budoucnosti – nižší porodnost pomáhá ekonomickému růstu. Dovoluje vyšší participaci žen v pracovním procesu, umožňuje snížit náklady na školství, atd.

Jenže demografické zákonitosti jsou neúprosné: nynější početná a ekonomicky vysoce aktivní generace třicátníků jednou zestárne. V současnosti činí mediánový věk čínské populace asi 32 let; pro srovnání, průměrný věk Američanů je nyní asi 36 let. Ale již zanedlouho po roce 2020 budou Číňané starší než Američané: medián věku v obou zemích dosáhne 37 let a v Číně poroste mnohem rychleji.

Kromě toho ekonomové Loraine Westová a Daniel Goodkind uvádějí, že čínský penzijní systém má nekryté závazky v hodnotě 125 až 159 procent hrubého domácího produktu. (Jde o čísla z roku 2003, ale od té doby se okolnosti patrně příliš nezměnily.)

Dlouhodobě to budou stále Spojené státy, které budou mít silnější demografickou pozici než Čína a budou mít i zdravější veřejné finance. Zdaleka největší náskok však USA mají pokud jde o vzdělání, výzkum, vývoj a technologicky náročná odvětví průmyslu a služeb.

Ekonomové Lynne Zuckerová a Michael Darby sledovali po období 1980-2004 kariéry několika tisíc špičkových vědců z různých zemí. Zjistili, že v oboru přírodních a technických věd je 62 procent „hvězd“ rezidenty USA, kdežto na Čínu připadá jen asi jedno procento. Tento náskok nemá Čína nikdy šanci dohonit.

Čína tedy zřejmě nikdy nepředstihne Spojené státy: má oproti USA zásadní nedostatky v „lidských zdrojích“. Nízké mzdy zkrátka nejsou trvale udržitelný recept na hospodářský růst.

Až tedy budete volit, jaký jazyk se má učit vaše dítě, vyberte jednoznačně angličtinu. A čínské akcie by měly být ve vašem osobním portfoliu dlouhodobých investic zastoupeny jen lehce, pokud vůbec.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK