Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Symboly a racionalita

Poplatky ve zdravotnictví si získaly neuvěřitelnou publicitu. Převážně negativní. A to navzdory prokázané skutečnosti, že jde o velmi účinný prostředek regulace poptávky po zdravotních službách.

Převážně velmi nekvalifikovaná a ideologická diskuse o poplatcích navíc bohužel zastínila některé skutečné problémy, o nichž by se mělo diskutovat, ale neděje se to.

Když hovoříme o poplatcích za zdravotní péči, musíme si uvědomit, že se pohybujeme v trochu jiné ekonomii, než která se běžně učí na školách. Jaký je rozdíl? Standardní ekonomie hlavního proudu vychází z abstraktní idealizované představy „homo oeconomicus“, což je dokonale informované a takřka ďábelsky inteligentní stvoření, které má k dispozici všechny informace a je schopno je perfektně propočítat a vyhodnotit. Na základě bezchybných kalkulací se pak zcela neemotivně rozhoduje.

Již z tohoto popisu je zřejmé, že standardní ekonomie není nauka o obyčejných lidech. Abstraktní představa se sice hodí pro řadu ekonomických teorií i praktických aplikací, ale právě zdravotnictví mezi ně nepatří. Emoce, symboly a nedostatek informací zde hrají mnohem větší roli než racionalita, finance a informace.

Ale zpět k poplatkům. Všechny praktické zkušenosti hovoří v jejich prospěch. Výzkumná společnost RAND provedla během let 1974 až 1982 experiment s téměř 7000 osobami. Cílem tohoto doposud nepřekonaného experimentu bylo zjistit, jak se lidé chovají v souvislosti se zdravotním pojištěním. Základní otázka zněla: „Vede zdarma poskytovaná lékařská péče k lepšímu zdraví než pojistné plány, které vyžadují spoluúčast?“

Odpověď byla přesvědčivě negativní. Dále se zjistilo, že objem lékařské péče není přímo úměrný zdraví pacientů: od určité meze znamená zvýšení nákladů nulový přínos pro zdraví.

Jak optimálně regulovat?

Vyšlo najevo, že největší úsporný efekt má již první dolar spoluúčasti zaplacený z pacientovy peněženky. Zde je rozdíl mezi klasickou ekonomií a behaviorální ekonomií, která zkoumá skutečné chování lidí. Otevřít peněženku je pro člověka vždy nepříjemné, i když se jedná o vydání symbolické částky. I když má zaplatit pouhý dolar (nebo adekvátní částku v jiné měně), stále je to dostatečně silný motiv, aby svoji návštěvu lékaře ještě jednou zvážil z hlediska její nutnosti.

Zjištění studie RAND během 80. a 90. let rozpoutala diskusi o zavádění poplatků v řadě zemí. Následovaly praktické kroky. Nicméně některé státy praktikovaly poplatky za návštěvu lékaře již dříve. například Švédsko zavedlo poplatky již v roce 1970.

Vládnoucí sociální demokracie trvala na tom, že musejí být nízké, aby nepředstavovaly rozpočtový problém pro chudší domácnosti. Švédské zdravotní poplatky se pohybují ve výši od 80 do 150 švédských korun, tj. asi 215 až 405 Kč. V přepočtu na výši nominálních mezd ve Švédsku a v ČR by šlo asi o rozmezí 50-100 Kč. Vidíme tedy, že výše českých poplatků je i z hlediska švédské sociální demokracie velmi „sociální“.

Česká vláda si však neuvědomila, jak velký je v oblasti zdravotnické ekonomiky význam symbolů. Ministerstvo zdravotnictví zavedlo plošné poplatky pro všechny pacienty s racionálním zdůvodněním, že by bylo administrativně obtížné rozlišovat pacienty s povinností a bez povinnosti platit poplatky. Omyl! Racionalita zde nemá co pohledávat. V této oblasti ekonomie nepracujeme s penězi, ale se symboly, emocemi a skrytými sděleními.

Důsledek? Když jsou povinnosti platit poplatky vystaveni i novorozenci, nejde o makroekonomicky důležitou věc. Jde však o důležitý symbol a sdělení: „pacient jako pacient, nám je to fuk; lidé jsou nám lhostejní.“ A je zcela jedno, že toto sdělení je nezamýšlené.

V diskusi o poplatcích tedy chybují obě strany. Odpůrci poplatků nemají pravdu, když tvrdí, že jde o fundamentálně chybný systém. Strůjci poplatků udělali chybu, když nezahrnuli do svých kalkulací lidskou povahu a vnímání symbolů. Poplatky fungují, protože „psychologické peníze“ mají jinou hodnotu než peníze ve standardní ekonomii. A díky stejné psychologii jsou poplatky tak mocně nenáviděny.

Autor je ředitel strategie Partners. Psáno pro týdeník Reflex. Ilustrační foto: Profimedia.cz.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK