Židé a finance

| 9. 6. 2008

Židé z nouze a nutnosti vymysleli znalostní ekonomiku mnohem dříve, než se tento pojem dostal do všeobecného povědomí. V kontrastu se zažitými předsudky je však nutno zdůraznit, že judaismus nevede věřící k nějakému vroucímu vztahu k financím. Naopak, rabíni tradičně spíše varovali před odváděním pozornosti od Tóry, Talmudu a jiných teologických spisů.

Židé a finance
Když jsem v roce 1997 začal pracovat v nově vzniklé společnosti ING Investment Management, a byl jsem v pořadí třetí zaměstnanec. Přede mnou byli Michal a Samuel. Michael byl aškenázský Žid s předky, kteří pocházeli z Německa a Rumunska. Samuel byl sefardský Žid, jehož otec pocházel z Iráku a matka se za války zachránila útěkem z Dánska do Švédska. Do Dánska se její předkové dostali přes Nizozemí, odkud byli vyhnáni ze Španělska, kam utekli ze své původní vlasti. Jak Michael, tak Samuel se ovšem narodili v Severní Americe.

Tyto dva rodinné příběhy ilustrují překážky a útisk, s jakými se Židé během své dlouhé historie života ve vyhnanství setkávali. Neustálá hrozba vyhnání a zákonná omezení je přiměla specializovat se na určité typy podnikání. Ve většině zemí byli diskriminováni; nesměli například pracovat ve státních službách, sloužit v armádě a vykonávat celou řadu profesí. „Pozemkového majetku nesměli židé nabývati, nesměli provozovat řemeslo ani orbu, a také obchod s mnohým zbožím jim byl zakázán, na příklad s ovocem, zbraněmi a hedvábím,“ uvádí Egon Caesar Conte Corti v knize Rothschildové, která byla publikována v roce 1931.

Jak přišli Židé k financím a obchodu

Časem se Židé specializovali na neregulovaná povolání. Mezi ně patřil i obchod a finance. Dnes úctyhodné uznávané činnosti byly tehdy považovány za podřadné a opovrhované. Neustálá hrozba vyhnání přiměla Židy k pěstování znalostí, které byly snadno přenosné a univerzálně uplatnitelné: vedle obchodu a financí šlo tradičně o medicínu, později přibyla práva, novinařina, inženýrství a nejrůznější vědecké disciplíny.

Většinová společnost v Evropě sice během 19. století začala Židy tolerovat, ale dlouho je nepřijala za své. I ti nejlepší a nejnadanější museli utíkat. Jména jako Albert Einstein, John von Neumann, Leo Szilard nebo Niels Bohr jsou natolik známá, že není třeba je zdůrazňovat. Méně známý Ernst Chain utekl z Německa do Británie – a kdyby nebylo Chaina, vývoj klinicky použitelného penicilinu by trval mnohem déle.
 
Vzdělanost je globálně platná měna, která odjakživa pomáhala Židům přežít. Židé zkrátka z nouze a nutnosti vymysleli znalostní ekonomiku mnohem dříve, než se tento pojem dostal do všeobecného povědomí. V kontrastu se zažitými předsudky je však nutno zdůraznit, že judaismus nevede věřící k nějakému vroucímu vztahu k financím. Naopak, rabíni tradičně spíše varovali před odváděním pozornosti od Tóry, Talmudu a jiných teologických spisů. „Obchod odvádí od Tóry, a kdo se mu věnuje více, než je nezbytně nutné, hřeší“ – tak znělo talmudické rabínské stanovisko.

Tóra samotná se financím rovněž nevěnuje, s výjimkou lakonického přikázání „Bratru svému nepůjčíš na úrok.“ (Devarim 23,20). Zákaz úroků se v Tóře objevuje v podobném duchu ještě několikrát; byl převzat křesťanstvím a islámem, ale v židovské praxi byl dodržován nejméně striktně. Judaismus nenabádá k bohatnutí, jak činí například kalvinismus svým učením o predestinaci, ale na rozdíl od katolicismu či pravoslaví nevyznává ani kult chudoby. Židovské přísloví praví, že kdo nenaučí syna řemeslu, naučí ho krást.

Pokud jde o Talmud, ani toto mnoharozměrné dílo se financemi a obchodem příliš nezabývá. Výjimkou je traktát Hošen Mišpat (Štít práva), který je vlastně občanským a obchodním zákoníkem. Uvádí například, že „je zakázáno lidi podvádět při koupi a prodeji nebo je klamat. Např. má-li zboží nějakou vadu, je nutno zákazníka na ni upozornit. (…) Především je naší povinností být zvláště přísně poctiví vůči zákona dbalému jinověrci, a to ve věcech týkajících se jeho osoby, i jeho majetku. Podle názoru některých autorit však nejsme povinováni vůči izraelitovi, který není spravedlivý, protože klame sám sebe.“ (Hošen Mišpat, kap. 228 §§ 1b, 2, 6.)

Rothschildové: legenda z Frankfurtu

Vstřícný a poctivý přístup vůči jinověrcům se vyplatil i Meyeru Amschelu Rothschildovi z Frankfurtu nad Mohanem. Narodil se v roce 1744. Ve dvanácti letech úplně osiřel a musel se živit sám. Již v mládí se vypracoval na odborníka na velký počet měn, které se používaly v několika stovkách států, jež dohromady tvořily tehdejší roztříštěné Německo.

Pokračoval v kariéře jako obchodník s lát-kami, uměleckými předměty a starožitnostmi, zejména mincemi. Pomalu postupoval a navazoval kontakty se šlechtou a boháči. V roce 1789 jeho kariéru urychlila Velká francouzská revoluce. Tou dobou již byl Meyer Amschel velmi bohatý muž a jeho hvězda stoupala. Když Francouzi přitáhli do Frankfurtu, princ Vilém Hanavský v panice utekl a svůj majetek nechal v Rothschildových rukou. Po odchodu Francouzů se Vilém vrátil a dostal svůj majetek zpět. Rothschild si vysloužil prestiž a dobrou pověst.

Zatímco křesťanští panovníci se v letech po revoluci zabývali utrácením peněz za války, které mezi sebou takřka permanentně vedli, židovští finančníci měli za úkol jim potřebné peníze obstarávat. Dělo se tak podobným způsobem jako nyní: emisemi dluhopisů. Šlo o velmi lukrativní činnost, podobně jako diskontování směnek, doprava peněz a zprostředkování platebního styku se zahraničím. Koncem 18. století již dosahovalo Rothschildovo jmění milionu zlatých.

Pět synů M. A. Rothschilda založilo celoevropskou bankovní „říši“, která měla ve znaku pět šípů. Jeho vnuk Nathaniel byl jako první Žid zvolen do britské sněmovny. Způsobil menší potíže, když odmítl složit přísahu „na pravou víru křesťana“, ale v tolerantním anglickém prostředí se konflikt vyřešil. Rodina Rothschildů dala světu nejen finančníky a politiky, ale i vědce, mecenáše a filantropy.

Rothschildové žijí a pracují dodnes, ačkoli jejich dnešní význam je mnohem menší. Proč? Udělali kapitální chybu: v období, kdy se rozhodovali, zda ve velkém vstoupí na americký trh, zaváhali. Ameriku pokládali za divokou, necivilizovanou zemi plnou korupce. Její růstový potenciál odkryli teprve poté, co tak před nimi učinili již mnozí jiní.

Petschkové: Magnáti od Kolína
Zatímco historie Rothschildů je velmi dobře známa, nepoměrně méně se ví o „českých Rothschildech“. Z Peček u Kolína pocházela židovská rodina, která si z místa svého bydliště vytvořila příjmení: Petschek. Ze školy všichni známe zlopověstný Petschkův palác, za války sídlo gestapa. Předtím to však bylo sídlo významné banky. Ale nepředbíhejme.

Zakladatelem bankéřské dynastie se stal Moses Petschek narozený roku 1822 v Kolíně. Začínal skromně: jako obchodník starým železem a jinými odpady. Později přešel na nové palivo – uhlí. A poté, co nashromáždil určitý kapitál, přesedlal na poskytování úvěrů rolníkům a řemeslníkům. Úrokové sazby se pohybovaly kolem deseti procent, což vypadá ve srovnání s dnešními sazbami splátkových společností a kreditních karet velmi příznivě. Nicméně i tak se často stávalo, že dlužníci nemohli splácet.

Cestou exekucí se tedy z Petschka stal regionální pozemkový magnát.Nicméně bohatnutí formou exekvování majetku platebně neschopných dlužníků není nikde a nebylo nikdy populární způsob zbohatnutí. V roce 1876 došlo v Kolíně k incidentu, po němž Petschkova rodina Kolín nadobro opustila. Dokonce i Mosesovi vnuci v období první republiky se Kolínu širokým obloukem vyhýbali – tak hluboce zakořeněná byla nechuť k tomuto městu.

Rodina se přesunula do Prahy a její část později do Ústí nad Labem. Úvěry rolníkům vystřídal obchod s cennými papíry a burzovní spekulace. S nimi Mosesovi pomáhal ve Vídni usazený bratr Abraham. Pracoval jako makléř na vídeňské burze a později založil banku Wolf & Petschek. Mezi oblíbené cenné papíry Petschků patřily i akcie Mostecké uhelné. Tím ovšem vášeň Petschků pro uhlí zdaleka nekončila.

Moses měl čtyři děti. Synové Isidor a Julius se stali doktory práv. Advokátní kancelář Isidor Petschek mimochodem sídlila ve Washingtonově ulici ve stejné budově, kde měla mnohem později své sídlo Komise pro cenné papíry. Syn Ignaz nebyl studijní typ, ale o to lepší byl v obchodě. Již ve třiadvaceti letech založil firmu – obchod uhlím. Jediná dcera se jmenovala Rosi. O jejích osudech je známo málo; ví se, že zemřela v roce 1941 na území tehdejší Palestiny ve věku 83 let.

Během období prosperity v poslední čtvrtině 19. století bohatství Petschků postupně rostlo. Jejich velká chvíle však přišla po světové válce. Německo bylo na kolenou, trpělo pod náporem válečných ztrát, reparací a hyperinflace, zatímco Československo mělo nejtvrdší měnu v regionu. Německo se stalo oblíbeným místem nákupů, kde se velmi levně daly pořídit například boty, šaty nebo fotoaparát. Petschkové ale měli zálusk na jiné nákupy.

Tvrdá československá měna ve spojení s poválečnou slabostí Německa umožnila uskutečnit unikátní obchodní operaci. Petschkové měli značné peněžní rezervy v tvrdé měně, rozuměj v koruně. Bratři Ignaz a Julius začali nakupovat německé hnědo-uhelné doly. Vytvořili dvě velké holdingové společnosti, Gruppe Ignaz a Gruppe Julius. Ty vlastnily podíly na firmách Anhaltische Kohlenwerke, Werschenweissenfelder Kohlenwerke, Niederlausitzer Kohlenwerke, Eintracht, Phoenix, Leonhard a Ilse Bergbau.

Těžební impérium Petschkových se rozprostíralo ve středním a východním Německu. Ve východolabském uhelném revíru ovládali přes 70 % těžby. Celkově vlastnily obě petschkovské skupiny nejméně 30 procent německého uhlí. V roce 1929 činila jejich německá produkce 53 milionů tun uhlí. Po pádu akcií na burze v tomtéž roce Petschkové zvýšili objem svých akciových investic. Na krizi neprodělali, celková hodnota majetku naopak vzrostla.

Petschkové vyvinuli unikátní systém řízení rodinného majetku. Mnoho bohatých rodin nakonec promrhalo svůj potenciál tříštěním majetku cestou dělení dědictvím, sňatky, spory mezi příbuznými a podobně. Petschkové aplikovali systém majorátního práva, který praktikovaly šlechtické rodiny, a zdokonalili jej. U šlechticů se majorátním pánem, tedy jediným držitelem s užívacím právem, stával obvykle nejstarší syn. V případech, kdy dotyčný neměl talent nebo chuť pracovat, majetek obvykle chátral. U Petschků však nerozhodovalo prvorozenství, nýbrž schopnosti. Existovaly dvě majetkové skupiny: Praha a Ústí, přičemž obě byly řízeny do značné míry nezávisle.

Konec třicátých let však znamenal ohrožení židovských majetků a nakonec i životů ze strany nacistického Německa. Petschkové věděli, k čemu poměry směřují, ale otáleli až do poslední chvíle. Teprve v roce 1937 jednala skupina Petschek-Praha o prodeji části svého německého majetku. Jednání se vlekla a nakonec Petschkové dostali „výprodejovou“ cenu 6 milionů dolarů. Skupina Petschek-Ústí nedostala vůbec nic: navzdory včasnému varování propáslo její vedení vhodný moment, a pak už bylo pozdě.

Po 15. březnu 1939 byla většina jmění Petschkovy rodiny konfiskována nacisty. Podařilo se jí však zachránit a do zahraničí převést finanční majetek v hodnotě nejméně 601,3 milionu tehdejších korun, což by v dnešních penězích odpovídalo sumě v řádu několika desítek miliard korun. Petschkova rodina emigrovala do různých zemí: Británie, Spojených států, Kanady a do Argentiny.   Po válce se snažila o navrácení zabaveného majetku, ale marně. Rodina se nikdy do České republiky nevrátila.

Příjmení „Petschek“ dnes nosí celá řada zajímavých lidí: právníci, vědci, manažeři, počítačoví inženýři a jiní. Petschkové sponzorovali univerzity v USA a v Izraeli. Nejznámější je patrně Charles Petschek. Narodil se roku 1928 v Berlíně, s rodiči se v roce 1940 dostal přes Kubu do USA. Dlouhou dobu pracoval v řídicích orgánech Newyorské filharmonie, New York City Opera, Israel Philharmony a řady dalších organizací, včetně terezínského muzea. Ze světa financí nicméně jméno Petschek téměř zmizelo. Paní Evelyn Petschková je vysoce postavenou komisařkou na americkém Internal Revenue Service, což je úřad, který má na starosti výběr daní. A to je vlastně všechno.

Oppenheimové: tradiční nositelé pokroku

Lépe se vedlo rodině Oppenheimů. Salomon Oppenheim byl finančník, který místně i časově pocházel z podobných podmínek jako M. A. Rothschild. Datem založení banky v Kolíně nad Rýnem je rok 1789 – rok Velké francouzské revoluce. Ta přinesla i Oppenheimům rovnoprávnost a šanci na úspěch. Salomon tuto příležitost využil. Byl průkopníkem rovnoprávnosti i v jiném směru. Jeho manželka Therese Oppenheimová rozená Steinová (1775–1842) byla jednou z prvních žen, které zastávaly vysokou manažerskou pozici v bankovnictví. Therese měla podpisové právo, aktivně se účastnila řízení peněžního ústavu a navíc dokázala vychovat dvanáct dětí. Obdivuhodné skloubení práce a soukromého života.

Vzhledem ke své dlouhodobé diskriminaci se mnoho Židů v 19. století stalo stoupenci liberalismu a lidských práv. V roce 1847 se Abraham Oppenheim vydal do Berlína přesvědčovat pruský parlament o vhodnosti definitivního zrovnoprávnění Židů. Jeho lobbing byl úspěšný. Po návratu do Kolína mu vděční souvěrci věnovali zlatý pohár se Samsonem přemáhajícím lva. Materiálně významnější odměnou však bylo odstranění bariér, které do té doby stále ještě svazovaly podnikání.

Banka Sal. Oppenheim rostla a podporovala hospodářský vzestup Německa. Nicméně byly i problémy. V roce 1848 přišla revoluční vlna a znepokojení klienti masově vybírali peníze z bank. Oppenheim se dostal do krize likvidity, která byla ještě znásobena vysokými kapitálovými náklady na stavbu železnice Kolín-Minden. Krize skončila šťastně: na poslední chvíli poskytl pruský ministr financí David Hansemann překlenovací úvěr, který nebezpečí odvrátil. (Což je zajímavá historická paralela k dění o 160 let později – v současnosti jsou to ovšem jiné banky, které potřebují překlenovací úvěry.)

Ani Oppenheimům se nevyhnula arizace po nástupu Hitlera. V roce 1938 banka změnila jméno na Bankhaus Pferdmenges & Co. Do čela se dostává Robert Pferdmenges, který naštěstí nebyl bezohledným nacistickým arizátorem, ale spolehlivým přítelem rodiny Oppenheimů. Jakožto liberál a hluboce věřící protestant se nikdy s nacismem neztotožnil. Po atentátu na Hitlera byl zatčen a vyslýchán. Zbytek války strávil v domácím vězení.

Po válce bylo konstatováno, že se nedopustil kolaborace, a mohl pokračovat v práci. Nicméně Pferdmenges sám sebe pokládal jen za dočasného správce majetku, takže v roce 1947 se banka vrací ke jménu Sal. Oppenheim jr. & Cie. Pferdmenges zamířil do politiky, stal se Adenauerovým ekonomickým poradcem a pracoval pro CDU. Jeho život ukazuje, že je možné žít ve složité době a zůstat slušným člověkem. I takové svědectví se dá najít, když se začteme do historie banky.

Po válce začala novodobá historie banky, která je charakterizována růstem v rámci Německa i zahraničí, modernizací a novými službami. Na pozadí tradice funguje speciální oddělení inženýrů, matematiků, obchodníků a programátorů. Jejich dílem jsou inovativní produkty. Krátce po splasknutí „internetové bubliny“ přišla banka Sal. Oppenheim v roce 2003 jako první s „bonus certifikáty“, které investorům nabízí před poklesem trhu částečnou ochranu a přitom optimalizují výnos.

Od té doby lze v nabídce Sal. Oppenheim najít až 16 druhů bonus certifikátů, pro různé typy klientů. O pár let později, po výrazném zotavení akciového trhu, vyvinula banka Sal. Oppenheim nový produkt zvaný „Twin-Win certifikát“, který umožní dosahovat zisku jak na rostoucích, tak na klesajících trzích.

V ostré konkurenci současného bankovního světa se tedy Sal. Oppenheim liší nejen výtvarným stylem svých vizitek, brožur a kanceláří, uprostřed postmodernismu vytvářející příjemně starosvětský dojem. Rozdílný je i přístup ke klientovi, jenž není považován za součást „masy“. Jiná je také nabídka služeb a produktů, která vypovídá o orientaci banky na privátní klientelu s vyššími příjmy a majetky. Pod povrchem nostalgicky evokujícím 19. století však funguje zcela moderní finanční matematika.

Závěr
I v dnešních dobách obestírá slovní spojení „Židé a finance“ opar tajemna, nebo dokonce konspirace. Dodnes někteří lidé věří nejrůznějším mýtům a pomluvám. Na internetu si lze přečíst „zaručené“ informace například o tom, že Židé vlastní Federální rezervní systém Spojených států. To je samozřejmě nesmysl, ale lidé mají rádi tajemno a často proto věří i hloupostem.

Tradice vnucená diskriminací přiměla Židy vsadit již ve středověku na „znalostní ekonomiku“, což vedlo k falešným hypotézám o „židovském spiknutí“. Není náhodou, že těmto hypotézám vždy věřili spíše lidé s nižším vzděláním. Ostatní se mohou inspirovat: vzdělanost, mobilita a podnikavost Rothschildů, Petschků či Oppenheimů může být i dnes příkladem každému. Ještě jiné poučení: tolerance a svoboda přináší prosperitu, diskriminace a nesvoboda zkázu. A ještě z úplně jiného soudku: když na burze vládne panika, vyplatí se kupovat.

Autor je ředitel strategie Partners.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (7 komentářů)

roost | 22. 11. 2008 08:55

Tóra a Talmud zakazují půjčovat na úrok pouze Židům, nežidům se půjčovat může. Takže půjčování na úrok nežidům nebylo nějakým porušením náboženských přikázání, jak vyplývá z článku.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

0023net | 26. 8. 2008 13:12

1. Věčný Žid aneb vraždění, vykořisťování a drancování národů podle 3000letých židovských plánůO osudu světa bylo pravděpodobně rozhodnuto před 3000 lety. V té době totiž podle zasvěcených kruhů znalců židozednářské otázky vznikly tzv. Protokoly sionských mudrců - židovský plán na ovládnutí světa. Byly napsány pravděpodobně v období kolem roku 929 př. Kr. za vlády krále Šalamouna jemuž je připisován vznik světovládných tendencí Židovstva jako národa vyvoleného. Přirozeně, že se jejich obsah po celá staletí měnil podle okolností a podmínek života Židů. V nejnovější verzi je tento obsah znám z roku 1897 kde byly tyto protokoly čteny na paralelní tajné schůzi asi 40-50 delegátů židovského zednářského řádu B´nai B´rith u příležitosti I. sionistického kongresu v Basileji. Obsah protokolů v této nové podobě je připisován Achadu Haamovi, jenž v Oděse založil tajný řád Bene Mosche (Synové Mojžíšovi), který se řídil rituály zednářské lóže. Tyto paralelní tajné schůze u příležitosti sionistických kongresů se konaly znovu v roce 1899 a 1903. Na schůzích B´nai B´rith bylo mimo jiné rozhodnuto o vyvolání I. světové války a bolševizaci Evropy.Židé přišli do Evropy ve 2. století po rozprášení Římany v Palestině. Do Evropy přišli přes Cařihrad a Iberský poloostrov z blízké Afriky už se skrytým cílem a tím bylo dřívější či pozdější zničení a ovládnutí národů. Zmocnili se obchodu, který prakticky zmonopolizovali, a celá území vykořisťovali obrovským lichvářstvím, což vedlo k obrovským po
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lukáš H. | 17. 8. 2008 15:16

Také se připojím s díkem za pěkný článek. Mimochodem si vybavuji, že jako úplně první článek od pana Kohouta jsem zaznamenal kdysi v 90. letech v HN jeho komentář, jak naši předci využívali pro důchodové zabezpečení "třípilířového systému": živnost, dům, a výchova dětí k poznání, že i ony budou jednou závislé na svých dětech. Není od věci se v našem sprintu vpřed někdy ohlédnout i za sebe. Určitě by velmi pomohlo, kdyby se už na školách v dějepise namísto tupého memorování datumů politických událostí dal větší prostor ekonomickým souvislostem. Inflace, měnové kurzy, význam nových technologií, držby půdy, stejně jako nutnost dodržování určité etiky pro zajištění dlouhodobé prosperity - to všechno už tu bylo, jen to v těch příbězích vyčíst. Lidé by pak možná byli o něco schopnější kritičtěji hodnotit i svoji současnost a lépe se připravit na to, co - nevyhnutelně - přinese budoucnost. Takže ještě jednou díky! :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jaro | 13. 6. 2008 15:22

Vynikajúci a detailne spracovaný článok.Výborná práca.Ďakujem za nové informácie.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Vojtin | 9. 6. 2008 13:06

No teda, toto téma mě moc nebere, ale nějak jsem začal číst a dočetl jsem to až do konce jednim dechem. Kouknu na autora a je to jasný, spisovatel Pavel Kohout....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

posel | 9. 6. 2008 11:11

dobry den,diky za clanek.. ani jsem nedoufal, ze byste si udelal tak brzo cas na jeho napsani..musim priznat, ze uplne zasnu nad vasimi znalostmi (citace z talmutu, tory)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Pavel Kohout | 11. 6. 2008 14:13
reakce na posel | 9. 6. 2008 11:11

Tóra se z velké části kryje s textem, který křesťané znají jako Starý zákon. Talmud je k dispozici v anglickém a zčásti i českém překladu. Vzhledem k mé velmi neplynulé znalosti hebrejštiny bych se do studia originálu ani nepouštěl.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!