Žijeme v blahobytu?

Po druhé světové válce se dá o zrodu blahobytu hovořit pouze v západní Evropě. Východní část kontinentu byla paralyzována plánovaným hospodářstvím, zatímco historická zkušenost stále více stvrzovala dominanci tržní ekonomiky.

V 70. letech 20. století dosahovala západní Evropa skvělých hospodářských výsledků. Na dalším vývoji se bohužel podepsala přílišná závislost na ropě a začala de facto hluboká a relativně dlouho trvající recese.

První tabulka v pravém sloupci názorně ukazuje, že recese probíhající v 70. letech, nejhorší od černého pátku roku 1929, přivedla do značných problémů většinu nejsilnějších ekonomik světa. Řada z nich, včetně Spojených států, nedokázala najít nový motor růstu HDP.

Přestože studenou válku vyhrály Spojené státy, bylo to vlastně Pyrrhovo vítězství: tento konflikt ekonomicky zdevastoval nejen SSSR, ale zasáhl bolestivě i USA. Obrovské finanční částky investované do kosmického výzkumu i nákup a vývoj nových a ničivějších zbraní v souvislosti s válkou ve Vietnamu znamenal pro americkou ekonomiku 60. let dramatický propad.

Vzniklou situaci se Amerika snažila řešit zrušením zlatého standardu v roce 1971, následoval však pouze enormní nárůst inflace a spotřebitelských cen (viz graf v pravém sloupci). USA si vůči západní Evropě markantně pohoršily, v dalších letech se pak už jen snažily dohánět rychlý ekonomický růst některých zemí západní Evropy.

V globálním souboji uspěly pouze rozvíjející se země, které skýtaly určitý prostor pro další rozvoj, nebo země, které od počátku prosazovaly lákavou daňovou politiku a přitáhly tak velké světové firmy a banky. Lucembursko, Švýcarsko a Irsko jsou příkladem ekonomik, které dokázaly vytvořit vhodné prostředí pro rozvíjející se finanční sektor.

Dále to bylo Japonsko, které úspěšně překonalo celosvětovou recesi v 70. letech a poté do 90. let úspěšně dohánělo Spojené státy. Většina analytiků tehdy předpovídala, že Japonci sesadí Spojené státy z trůnu „největší ekonomiky světa“. Všechno však skončilo velkou bankovní krizí v 90. letech a nevhodnou reakcí bank, která zapříčinila, že se Japonsko potýká s problémy dodnes.

Mimo to je s podivem, že ve Francii, která se dá označit za štědrý sociální stát, si HDP na obyvatele vzhledem k evropské patnáctce a údajům z roku 1970 vede relativně dobře a stále pozvolna roste. Lze to pravděpodobně vysvětlit vysokou produktivitou Francouzů stejně jako mimořádně vysokou mírou investic, jež popohání hospodářský růst. Volbou prezidenta Sarkozyho projevili Francouzi vůli prosadit nové reformy a dát zemi nový „růstový hormon“. Zdá se, že Sarkozymu se daří – silné francouzské odbory nenachází u veřejnosti podporu, a tak to vypadá, že reformy se nejspíš schválí.

A jak to bylo u nás? Pro naši ekonomiku byla éra komunismu v praxi ničivá. Jelikož vypovídací hodnota statistických ukazatelů z této doby je značně omezená, je třeba vycházet z historických ukazatelů a zdrojů. Podle zdroje Maddison 2001 bylo HDP na hlavu v bývalém Československu v roce 1950 přibližně na stejné úrovni jako v Rakousku, téměř identické s úrovní v Itálii a převyšovalo úroveň Španělska a Portugalska. Do roku 1990 se výchozí poměr vůči Rakousku (94,5 %) výrazně prohloubil (52,7 %), pozice ostatních socialistických zemí byla pak ještě horší.

I když se transformace u nás považuje ve srovnání s ostatními státy bývalého východního bloku za relativně úspěšnou, nic to nemění na faktu, že od roku 1990 do roku 1992 česká ekonomika rapidně klesala a doprovázela ji enormně vysoká inflace. Lidé poprvé zakusili, že cesta na západ nebude tak snadná a vyžádá si roky trpělivosti.

Po euforii ze změny poměrů nastalo období rozhořčení, které trvalo až do přistoupení k Evropské unii. Se vstupem do EU nabrala česká ekonomika nové tempo, obchodní deficit se přehoupl k přebytku a koruna si výrazně polepšila. Lze jen doufat, že nynější vyšší inflace a mírnější hospodářský růst je důsledkem „zaškobrtnutí“ a do budoucna si povedeme dobře.

Foto: Profimedia.cz