Nesmrtelný Keynes

Jak vypadalo hospodářství před Keynesem? Úplně jinak než dnes:

• Výkyvy hospodářského cyklu byly brány jako zásah vyšší moci. Když se v roce 1921 američtí farmáři postižení krizí ptali amerického prezidenta Calvina Coolidge, co mají dělat, odpověděl jim stručně: „Modlete se.“
• Státní výdaje zabezpečovaly pouze základní funkce státu. Veřejné rozpočty nebyly zdaleka vždy vyrovnané, příčinou byly obvykle válečné výdaje.
• Neexistovala fiskální politika s cílem vyrovnávat výkyvy hospodářského cyklu.
• Měna byla vázána na zlato nebo stříbro. Inflace byla ovlivněna objemem těchto kovů v ekonomice. Inflace proto značně kolísala v krátkodobém horizontu, avšak během delšího období byly ceny pozoruhodně stabilní.
• Měnové kurzy byly pevně stanovené obsahem drahého kovu. Bankovky fungovaly jako poukázky na určitý obsah zlata či stříbra.
• Neexistovaly volně plovoucí kurzy. Přizpůsobení měnových kurzů způsobené nerovnováhou obchodní a platební bilance bylo řešeno devalvacemi nebo revalvacemi.
• Úrokové sazby byly stanoveny čistě nabídkou a poptávkou na finančních trzích. V obdobích, kdy byl na trhu dostatek peněz, byla nabídka úvěrů vysoká a cena peněz (tj. úrokové sazby) byla nízká. V dobách, kdy peněz byl nedostatek (zejména během bankovních krizí), byly úrokové sazby velmi vysoké.
• Neexistovaly centrální banky v dnešním slova smyslu. Neexistovala ani měnová politika.

Ve světě před Keynesem byly mnohem nižší daně. Na druhou stranu existovaly mnohem vyšší celní bariéry, protože cla tvořila mnohem důležitější pilíř příjmů státních rozpočtů, než je tomu nyní. Typická ekonomika druhé poloviny 19. století se sice těšila vysokému stupni ekonomické svobody, ale hospodářský růst byl poměrně často narušován finančními a hospodářskými krizemi. Jejich hlavní příčinou byl zlatý standard.

Před Keynesem měla měnová stabilita absolutní prioritu. Projevilo se to například v éře ministra financí Aloise Rašína, který se nerozpakoval vyvolat začátkem 20. let hospodářskou krizi za účelem posílení a stabilizace měny. Jeho britský kolega Winston Churchill učinil ve stejné době totéž – rovněž s drastickými následky na růst a zaměstnanost.

Svět po Keynesovi
John Maynard Keynes zcela přetvořil chápání role státu v ekonomice v několika  aspektech:

Prioritním hospodářským cílem vlády je zabezpečení stabilního hospodářského růstu. Podle Keynese má vláda možnost i povinnost ovlivňovat výkyvy hospodářského cyklu cestou fiskální a měnové politiky.

Leckdo si myslí, že bezstarostný Keynes dal zelenou bezohlednému vládnímu utrácení a zadlužování – viz jeho pověstný výrok: „V dlouhém období jsme všichni mrtví.“ Ale není to pravda. Tvrdil, že za účelem povzbuzení ekonomiky v době krize může vláda utrácet na dluh, v době hospodářské konjunktury však stát musí mít rozpočet v přebytku a dluhy vzniklé během propadu by měl uhradit.

Rozpočet tedy nemusí být vyrovnaný během každého fiskálního roku, dlouhodobě však ano. To je něco docela jiného než pozdější „vulgární keynesianismus“.
Keynes volal po zrušení zlatého standardu. Hodnota měny měla být podle něho určována centrální bankou tak, aby domácí cenová úroveň a zaměstnanost dosahovaly politicky stanovených cílů. „Když je stabilita domácí cenové hladiny v konfliktu se stabilitou měnového kurzu, první z obou cílů by za normálních okolností měl mít přednost,“ tvrdil Keynes. Tento kdysi provokativní názor dnes již nikoho nešokuje. Stala se z něho norma. I pro monetaristy a pravicové politiky.

Keynes vlastně založil měnovou politiku. „Neexistuje alternativa k řízené měně, ať už si to přejeme, či nikoli,“ napsal ve své práci z roku 1924. „Pravda je taková, že ze zlata se stal barbarský přežitek.“ A ačkoli pří-znivci zlatého standardu a odpůrci centrálního bankovnictví dodnes považují Keynese za největšího padělatele peněz v historii, faktem zůstává, že výkyvy hospodářského cyklu v podmínkách zlatem nekrytých měn jsou mnohem mírnější než dříve.

Nástup vulgarity…
Lord Keynes zemřel v roce 1946, teprve na začátku éry obrovského rozmachu praktické aplikace jeho učení. Během 50. až 70. let se jeho jménem oháněly vlády takřka všech zemí. Politikové si s chutí přisvojili dvě poučky: (a) možnost a vhodnost deficitního financování státních rozpočtů během recese, (b) vhodnost vládou řízených peněz bez zlatého krytí.

Bohužel přitom „zapomněli“ na druhou část poučky o deficitním financování, a sice že v obdobích konjunktury by rozpočty měly být přebytkové. Zrodil se tzv. vulgární keynesianismus, který lze charakterizovat dvěma principy:

• na rozpočtovém deficitu nezáleží; je možné se zadlužovat téměř neomezeně, protože
• reálnou hodnotu veřejného dluhu lze snížit nekontrolovanou emisí peněz.

Od 50. do konce 70. let bylo zvykem, že centrální banky plnily pokyny vlád. Centrální banky sice nesměly přímo nakupovat vládní dluhopisy, ale expanzivní měnová politika vedla k tomu, že reálná hodnota veřejného dluhu postupně klesala. V průběhu let 1950–1995 dosahoval například celkový průměrný nominální výnos amerických státních dluhopisů hodnoty 4,15 % ročně, přičemž míra růstu indexu spotřebitelských cen činila rovněž 4,15 % per annum. Dluh federální vlády byl tedy během daného období financován prakticky zdarma.

Nelze tvrdit, že éra vulgárního keynesianismu byla úplně neúspěšná. Období let 1950–1970 patřilo k obdobím největší prosperity západního světa měřeno růstem HDP, růstem reálných příjmů obyvatelstva a mírou nezaměstnanosti. Nedocházelo ani k hlubokým hospodářským krizím. Ve skutečnosti však byl růst západního světa během 50. a 60. let spíše způsoben liberalizací světového obchodu, snížením daní z válečných konfiskativních hodnot, technologickým pokrokem a velmi příznivou demografií.

Mnohem větší škody způsobil vulgární keynesianismus ve třetím světě. Například britský ekonom Nicholas Kaldor, bývalý poradce indické vlády, poradil zavést velmi vysoké daně z příjmů pro „bohaté“. Výsledek: podařilo se zdevastovat indickou střední třídu, aniž by to jakkoli pomohlo chudým. Indie je dnes chudší než Čína, což ukazuje ničivý potenciál špatně pochopeného keynesianismu. Jestli v pekle existuje speciální oddělení pro špatné ekonomy, Nicholas Kaldor se tam smaží v kotli s přepáleným olejem.

… a její konec
Vulgární keynesianismus měl závažné vedlejší účinky, v jejichž důsledku nakonec ztratil účinnost. Tyto vedlejší účinky byly v zásadě dva:

• veřejnost ztratila důvěru ve stabilitu měny,
• navzdory postupnému „inflačnímu rozpouštění“ státních dluhů jejich velikost postupně nabobtnala do neúnosných rozměrů.

Kvůli expanzivní měnové politice nepřetržitě rostly inflační tlaky. Vlády se snažily omezovat inflaci pomocí regulace agregátní poptávky. Omezit poptávku lze například zvýšením daní z příjmu – podle logiky, že snížení koupěschopné poptávky povede k poklesu cenové úrovně.

Daně proto neustále rostly a inflace taktéž. Vysoké daňové sazby ovšem vzbudily reakci nejrůznějších zájmových skupin, které si postupně prosadily kvanta výjimek, zrychlených odpisů, odečitatelných položek a dalších speciálních daňových zvýhodnění. Německo má například přes 100 daňových zákonů, více než 90 tisíc vyhlášek a 418 výjimek, což samozřejmě znamená ztrátu efektivity dané ekonomiky. Nastala eroze daňového základu, která dále tlačila vlády ke zvyšování daňových sazeb. Toto vše deformovalo ekonomiku a nepříznivě ovlivňovalo růst a zaměstnanost.

Monetarismus
Zhruba v průběhu 80. let začali voliči od svých vlád vyžadovat nižší inflaci. Ekonomická teorie nabídla účinný protiinflační prostředek: monetarismus Miltona Friedmana. Monetarismus bývá někdy prezentován jako nauka zcela protichůdná keynesianismu. Ve skutečnosti hlavní rozdíly spočívají v tom, že monetarismus

• odmítá řízení inflace prostřednictvím daní či výdajů – místo toho klade důraz na čistě monetární prostředky: objem peněz v ekonomice a úrokové sazby;
• tvrdí, že rozpočtová politika je příliš hrubý nástroj pro regulaci hospodářského cyklu. Místo rozpočtových deficitů a přebytků prosazuje vyrovnávací politiku založenou na řízení výše úrokových sazeb.

Monetarismus se skvěle osvědčil jak pro řízení inflace, tak pro stabilizaci hospodářského cyklu. Ukazuje se, že Keynes měl pravdu: vznikne-li dilema mezi inflační a kurzovou stabilitou, dodržení nízké a stabilní inflace má přednost.

Dluhy navěky
Rovněž v české ekonomice žije Keynesovo dědictví. Zemanova vláda začala cílevědomě provádět deficitní politiku veřejných financí již od roku 1998. Špidla, Gross, Paroubek i Topolánek víceméně pasivně pokračovali v nastoupeném kurzu, s výjimkou předvolebních rozpočtových „dárečků“ v roce 2006. Dluhová stimulace přesně podle Keynesova receptu vyvolala hospodářský růst, ale ani při 6% růstu HDP nedokázala vláda provozovat přebytkový nebo alespoň vyrovnaný rozpočet. Toto je vulgární keynesianismus jako z učebnice.

Závěr? Státní dluh je za některých okolností ekonomicky správný, zatímco jindy je nepřijatelný a ekonomicky nezdůvodnitelný. Řečeno populárně – když si domácnost vezme hypotéku na vlastní bydlení, je to zpravidla rozumné zadlužení, protože se tak vyhne nutnosti platit nájemné. Naproti tomu je zřejmě nerozumné zatěžovat rodinné finance přehršlí dluhů na kreditních kartách. U veřejných financí je to podobné.

Keynesovskou fiskální stimulaci praktikují nyní i USA, když vláda cestou vracení části daní z příjmů stimuluje agregátní poptávku. Keynesovský důraz na stabilizaci ekonomiky na úkor stability měnových kurzů a veřejných financí je zřetelný i v přístupu západních vlád k řešení nedávné bankovní krize. Kdyby se něco podobného stalo před sto lety, reálná ekonomika by trpěla hlubokým propadem výkonnosti a nárůstem nezaměstnanosti. Také díky Keynesovi jsou dopady krize na reálnou ekonomiku velmi omezené.

Foto: Profimedia.cz