Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Je cosi shnilého...

České školství! Kolik se o něm již popsalo psapíru - bezvýsledně. Stále se reformuje, aniž by to vedlo k něčemu kloudnému. Proč taková bezvýchodnost? Většina laiků nemá tušení, v čem je vlastně problém. Odborníci vědí, ale z různých důvodů jej řešit nechtějí, nebo nemohou.

Říká se, že české školství je příliš soustředěno na fakta. Na této myšlence něco je, jak dokládají vzpomínky Jana Čulíka, pedagoga a poněkud kontroverzního publicisty žijícího v Edinburghu: 

„Jednou z mých nejděsivějších životních zkušeností bylo mé studium na tehdy údajně elitní pražské střední škole Gymnázium Nad štolou v Praze 7. Tzv. výuka tam probíhala tak, že učitelé skoro celou hodinu diktovali studentům své přednášky. Ti si je ručně zapisovali, třídy tak připomínaly středověké rozpisovače rukopisů před vynálezem knihtisku. Učitelé od studentů očekávali, že budou druhý den jejich přednášky schopni doslova reprodukovat. (…) Dodnes vzpomínám na mistrovský kousek pedagogiky, jímž byl v přírodopisu požadavek naučit se doslova přesné několikavěté charakteristiky asi padesáti různých hornin a druhů kamení. Jiným oblíbeným kouskem bylo naléhání v zeměpise, abychom se učili nazpaměť, jaký průmysl (vždy tak pět až deset různých odvětví) existuje v různých městech světa, případně kde se dobývají jaké nerosty.“

Dřina, která neplodí úspěch


Snad se nenajde Čech, který by neměl podobnou zkušenost. Jenže posedlost paměťovým učením by nebyla tak zhoubná, kdyby se žáci doopravdy učili fakta. Ve skutečnosti lze snadno narazit na překvapivě mnoho absolventů vysokých škol, jejichž paměť je pozoruhodně prosta věcných poznatků. Nevěříte? Tak zkuste zpaměti vyjmenovat státy, se kterými sousedí Mexiko. Málokdo to dokáže, a přitom se většina Čechů posmívá Američanům, že nevědí, s kým sousedí Česká republika.

Zapisování přednášek, jejich učení nazpaměť a jejich reprodukce u zkoušek není vzdělání – jen intelektuální obdoba přenášení hromady písku.

Na českých vysokých školách bylo přinejmenším ještě v 90. letech možné potkat mnoho pozoruhodně nevzdělaných lidí: profesory, kteří znají několik málo publikací a vystačí si s nimi na celý život, doktory, kteří ovládají jen skripta, jež před desítkami let sami napsali, a kteří si zasednou na studenty kladoucí „nepříjemné“ otázky, profesory, kteří neznají žádný cizí jazyk kromě slovenštiny. Zlepšení v průběhu času je jen mírné, pokud vůbec nějaké.

Zkušenost pražského studenta anglistiky z nedávné doby ilustruje, že čeští pedagogové mají své specifické představy, co má znamenat náročné studium: Studium „anglistiky“ na Pedagogické fakultě UK v Praze bylo relativně náročné (…) Nejde ani tak o náročnost oboru, jako spíše o míru obstrukčního potenciálu zdejších učitelek vůči studentům, jejichž zjevným cílem je co nejvíce znesnadnit studujícím dokončení studia. Jinak řečeno student ani po celkem důkladném zvládnutí zejména lingvistických oborů nemá záruku, že u zkoušky uspěje, neboť zápočtové testy mají charakter soutěže „Chcete být milionářem“ v jejích posledních stupních.

Vyhořelé školství


Údajný přehnaný důraz na fakta je mýtus. Ve skutečnosti je české školství přehnaně orientováno nikoli na fakta, nýbrž na vztah podřízenosti a nadřízenosti. Cílem drilu není studenta naučit faktickým znalostem, nýbrž poslušnosti. Česká škola má charakter vojenské služby, kde vládne absolutní subordinace. Učitel má vždycky pravdu, student jen tehdy, pokud říká to, co chce učitel slyšet. V případě sporu platí presumpce viny žáka, a to bez možnosti odvolání.

Neexistuje zpětná vazba. Student ani žák nemá šanci se vyjádřit k praktikám vyučujících. Dítě nemůže ze školy utéci. Celé roky musí žít v podřízeném, dlouhodobý stres způsobujícím postavení. Stálé napětí přináší řadu zdravotních potíží, oslabuje imunitní systém, zatěžuje srdce a oběhový systém. Když se nesmíte obhajovat, srdeční tep se zvyšuje. Lidé, kteří musejí dlouhodobě zastírat skutečné pocity a nesmějí se obhajovat, trpí emocionální disonancí, která může vyvolávat deprese nebo tzv. syndrom vyhoření.

Vyhořelé je ve skutečnosti celé české školství. Kdyby učilo fakta, muselo by to být někde znát – pokud jsou fakta svázána logickou vazbou, nezapomínají se. Pokud člověk umí logicky myslet, umí fakta používat. Kdo umí zacházet s fakty, umí tvořit. A kde je větší procento tvořivých lidí, tam se daří vědě, objevům, inovacím, patentům, zkrátka znalostní ekonomice. Jenže to se neděje. Česká bilance v oblasti tvůrčí vědy a techniky je žalostná, ať už jako měřítko použijeme index akademických publikací, počet přihlášených patentů, počet získaných Nobelových cen, zkrátka jakýkoli objektivní a měřitelný ukazatel.

Jedinou disciplínou, kde kreativita českých vzdělanců dosahuje světových rozměrů, je vymýšlení výmluv: „V Americe se publikovat musí bez ohledu na kvalitu.“ „Na přihlašování patentů nemáme peníze, na rozdíl od Američanů, kteří patentují každou hloupost.“ „Naši studenti si v zahraničí vedou výborně, což dokazuje, že naše školství není tak špatné.“ A tak dále. Ve výmluvách jsme zkrátka borci. Pak je zde ještě kult osobnosti těch nemnoha skutečně špičkových vědců, kteří českým školstvím prošli: jména profesora Wichterleho či profesora Holého jsou citována tím častěji, čím méně vědeckých špiček Česká republika má.

Čeští učitelé zůstanou chudí


Český učitel je sám stresovaný nízkými příjmy a šikanou ze strany nadřízených orgánů, takže jeho chování často nabývá rysů klasického „mazáctví“ jako na vojně. Pomohlo by zvýšení platů?

Pokud jde o finanční hodnocení učitelů – učitelství je zaměstnání, kde jsou snad nejrovnostářštější platy bez ohledu na výkon. Šikovný právník, lékař, stavař nebo elektroinženýr si dnes může přijít na pěkné peníze, když se snaží a má trochu štěstí.

Ne tak učitel. Jeho příjmy jsou beznadějně omezeny tabulkami a tarify. Ve společnosti nemají mzdové požadavky učitelů podporu. Mnoho Čechů totiž vzpomíná na svá školní léta s nechutí, nebo dokonce s nenávistí. Učitel, který chce uživit rodinu, si musí potupně přivydělávat například jako pokladní v supermarketu. Anebo změnit povolání.

Ne každý učitel však chce změnit profesi, už jen proto, že někteří ji považují doslova za své poslání. Tak se stává, že ve školství zůstávají dva druhy lidí: jedni jsou takřka světci, kteří své povolání milují, a žáci je mají rádi. Druzí jsou takového druhu, že jakýkoli plat je pro ně příliš vysoký, a měli by v zájmu školství hledat uplatnění jinde. Peníze však berou všichni téměř stejné...

Pokračování článku si přečtěte v 7. čísle měsíčníku Finanční magazín, který vyjde v pondělí 1. září 2008. Zvýhodněné předplatné si můžete objednat zde >>
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK