Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co bude po balíčku?

Především je nutno konstatovat, že šlo o správný krok. Mezi ekonomy vládne naprostý konsensus, že americké banky potřebují rekapitalizaci. Liší se jen v dílčích názorech, jak ji provést – Paul Krugman, levicový komentátor deníku The New York Times, navrhuje například znárodnění.

Nikdo z ekonomů však nezastává názor, že by bylo vhodné nechat banky padat volným pádem. Vedlejší škody na reálné ekonomice by v tomto případě mnohonásobně převýšily náklady na záchranu.

A je tu i morální argument: chybná regulace ze strany vlády a zákonodárců vedla ke vzniku této situace. Je tedy odpovědností těchto orgánů, aby ji řešily. Ano, záchranný balíček bude něco stát (asi méně než oněch často citovaných 700 miliard dolarů), ale v případě jeho nepřijetí by daňový poplatník čelil velmi závažné recesi, která by jej v konečném důsledku stála nepoměrně více.

Jaké regulatorní důvody vedly k problémům? Vždyť přece americké regulatorní prostředí je velmi přísné, zejména pokud jde o obchodování s cennými papíry, banky a podnikové účetnictví. Přísné regulace v oblasti kapitálových trhů a bank platí již od 30. let, v roce 2002 navíc přibyl pověstný Sarbanes-Oxleyův zákon, který podstatně zpřísnil vedení podnikového účetnictví, informační povinnost pro veřejně obchodované firmy a zavedl drakonické tresty za porušování těchto povinností. Dále jsou tu nová mezinárodní pravidla pro kapitálovou přiměřenost známý jako Basel II – rovněž přísnější než původní basilejská pravidla.

Americký trh je spíše přeregulovaný, ovšem s některými významnými výjimkami. Mezi ně patří zejména trh tzv. credit-default swapů (CDS). Tyto kontrakty fungují jako pojistky proti kreditnímu riziku: protistrana A se dohodne s protistranou B, že kupuje jištění proti platební neschopnosti společnosti C, jejíž dluh či dluhopis má v aktivech. Tím zlepší svoji rizikovou pozici a může se věnovat rizikovějším obchodům: CDS uvolňuje ruce.

A nyní pointa: CDS není cenný papír, není tedy regulován Securities and Exchange Commission. Není to pojistný produkt, tedy ani pojistní regulátoři se o CDS nezajímají. Je to pouhá smlouva, která je navíc standardizována, takže CDS lze uzavřít jednoduchým telefonickým hovorem mezi makléři společností A a B, nebo dokonce zprávou SMS.

Díky této jednoduchosti zaznamenal tento segment trhu obrovský boom. Ještě před deseti lety téměř neexistoval, nyní dosahuje celková nominální hodnota kontraktů CDS zhruba hodnoty celosvětového HDP, tedy asi 54 tisíc miliard dolarů. Bez jakéhokoli regulatorního dohledu!

Banky, pojišťovny, hedge fondy, i mnohé nefinanční instituce jsou do těchto kontraktů „zasíťovány“ do takové míry, že případný řetězový krach institucí zapojených do tohoto trhu by měl vskutku nedozírné následky: dominový efekt s drtivým dopadem. Trh o této hrozbě již nějakou dobu samozřejmě ví, což bylo jedním z hlavních motorů paniky v posledních měsících. Hlavním důvodem, proč stát zachránil pojišťovnu AIG, byla skutečnost, že AIG patřila mezi velké hráče na trhu CDS. Případné neplnění závazků ze strany AIG mohlo uvolnit lavinu.

Centrální orgány, zejména Federální rezervní systém a Treasury (tj. americké ministerstvo financí), tedy nyní pracně a nákladně řeší důsledky chyb regulátorů: přehnaná přísnost na jedné straně a nulový dohled na straně druhé. Je-li řeč o chybách orgánů, je třeba zmínit i legislativu zaměřenou proti tzv. úvěrové diskriminaci.

Během 90. let se vyskytla řada stížností, že etnické menšiny v USA jsou předmětem diskriminace při žádostech o úvěry, zejména hypotéky. Následovala legislativní opatření k nápravě tohoto stavu: byly přijaty některé nové vyhlášky a začal se přísněji prosazovat zákon z roku 1977, který bankám zakazoval vytváření „červených linií“, tj. mapování čtvrtí s vysokým úvěrovým rizikem (které velmi silně korelovalo s etnickým složením jejich obyvatel.)

Dlužno dodat, že bankéři tuto legislativu pochopili jako příležitost a začali obyvatelům „červených zón“ masově nabízet hypotéční úvěry kategorie „subprime“. Zbytek příběhu částečně již známe, částečně teprve prožijeme…

Předseda Fedu Bernanke a ministr financí Paulson si mohli v pátek večer zanotovat písničku Annie Lennox „hey, hey, I saved the world today“, protože možná opravdu zachránili finanční svět, ale definitivně vyhráno ještě není. Masivní finanční krize je patrně odvrácena, ale vážná recese je nyní zcela nevyhnutelná. (Další veršík „everybody's happy now, the bad things gone away“ by skutečně již nezněl zcela přesvědčivě.)

Ostatně, podle některých údajů je pravděpodobné, že se Spojené státy v recesi nacházejí možná již od začátku roku. Platí to zejména pro zaměstnanost, respektive nezaměstnanost:

Modré plochy znázorňují období recesí, včetně té nynější, která stále ještě není oficiálně potvrzena. Vidíme typický a mnohokrát opakovaný obrazec nárůstu nezaměstnanosti (modrá čára) a meziroční změny zaměstnanosti (červená čára).

Povšimněme si recese v letech 1990-91. Ta byla důsledkem jiné bankovní krize, která probíhala koncem 80. let. Svými finančními rozměry byla podobné té nynější, počet bankovních krachů by dokonce mnohonásobně vyšší. Její hlavní příčinou byly rovněž špatné úvěry do nemovitostí, tehdy šlo ovšem spíše o komerční nemovitosti.

Ani tehdy se banky neobešly bez vládní pomoci. Byla založena organizace s názvem RTC (Resolution Trust Corporation) která se stala modelem pro mnoho podobných svého druhu, včetně Konsolidační banky. Tedy nic nového pod sluncem.

Je zajímavé, že tehdejší bankovní krize se nijak příliš nepromítla do cen akcií, zatímco nyní akciový trh doslova šílí. Je to tím, že v 80. letech bylo postiženo velké množství relativně malých bank – zatímco nyní se problémy týkají menšího počtu bank, ale zato mnohem významnějších:

Ztráty a odpisy špatných úvěrů ke dni 25. 9. 2008, mld. USD

Během medvědího trhu od prosince 1989 do října 1990 akciový index S&P 500 ztratil asi 16 procent, ale celkový výsledek za rok 1990 byl mírně kladný. Recesí a skepsí postižený rok 1991 dokonce přinesl téměř 19% zhodnocení akciového indexu.

Zpravidla platí, že druhá polovina recese bývá na burze veselejší než první, protože oživení se blíží a ekonomika je již z nejhoršího venku. V současnosti bude možná „přepólování“ z dnešní katastrofické nálady možná ještě nějaký ten měsíc trvat.

Pokud jde o českou ekonomiku – zatím jsme sami sebe chválili za „zdravý růst“, ale rok 2009 přinese vystřízlivění. Ten údajný „zdravý růst“ byl financován rychle rostoucím objemem úvěrů. Následující graf ukazuje meziroční růst objemu úvěrů nefinančním institucím v ČR:

Ještě v roce 2003 se čistily bilance od následků naší vlastní úvěrové krize, ale léta 2004 až 2008 včetně přinesla rychlý dvojciferný růst objemu úvěrů. Za těchto okolností je hanba, že se česká ekonomika nevzmohla na robustnější růst než slabých šest procent ročně!

Poslední čísla ovšem ukazují, že úvěrová expanze se na úrovni téměř 20 procent meziročně zřejmě dostala ke svému vrcholu. Dohledná budoucnost přinese zvolnění tempa tvorby úvěrů a přísnější kritéria, což se velmi nemile dotkne zejména odvětví stavebnictví, nemovitostí a developmentu.

Úhrnem tedy – krize je příliš silné slovo, ale mezinárodní recese se české ekonomiky znatelně dotkne.

Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK