Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Čínské akciové kasino

Čínský akciový trh během posledních dvou let trhal rekordy. Ke konci května 2007 přinesl investorům dolarové zhodnocení o více než 60 procent za posledních dvanáct měsíců.

Toto číslo vypadá lákavě. Ale jak známo, minulé výnosy nejsou zárukou budoucí návratnosti. Pokud se podíváme do nedávné historie, najdeme na asijských trzích celou řadu obdobně strmých nárůstů. Bohužel byly vždy posléze vystřídány érami krutého zklamání.

Největší absolutní propad zažil japonský akciový trh. Index Nikkei kulminoval v prosinci 1989, kdy krátce přesáhl hranici 40 000 bodů. Začátkem června 2007 je ještě stále pod 18 000 body. Příčinou byla obrovská bankovní expanze v 70. a v 80. letech. Po jejím splasknutí se Japonsko ocitlo v bankovní krizi, která trvala celé desetiletí a jejíž následky trvají dodnes. Investoři, kteří byli koncem 80. let zvyklí na desítky procent ročně, byli náhle konfrontováni s dlouhým a prudkým poklesem akciových trhů.

Vzápětí po začátku japonského poklesu postihl podobný osud i Tchaj-wan. Hodnota tchajwanského akciového indexu je stále ještě začátkem června 2007 na méně než padesáti procentech rekordní úrovně z roku 1990 (v dolarovém vyjádření). A z Tchaj-wanu již není daleko do Číny.

Pokud jde o čínský akciový trh, řada laiků je překvapena, seznámí-li se s jeho historií a výkonností. Index MSCI China je k dispozici od roku 1992. Otázka zní: jaké bylo celkové zhodnocení tohoto indexu ke konci května 2007 v dolarovém vyjádření? Pro orientaci, index MSCI USA posílil za totéž období o zhruba 270 procent. Čínské akcie měřené tímto indexem však celkově ztratily zhruba 50 procent své původní hodnoty. A to navzdory růstovému období 2005–2007, během kterého například index Shanghai SSE vzrostl čtyřnásobně.

Na negativní výkonnosti čínského akciového trhu v období 1992–2005 se podepsalo několik faktorů. V první řadě již zmíněná japonská krize. Dále to byla asijská krize v roce 1997 a konečně celosvětový „medvědí trh“ v letech 2000–2002. Jenomže s těmito faktory si nevystačíme. Trhy jako Malajsie, Korea nebo Thajsko jimi byly rovněž ovlivněny, zejména rokem 1997. A přesto v období 1992–2007 vykazují jednoznačné posílení. Kde je tedy problém? Jak lze vysvětlit anomální pokles čínského trhu v letech 1992–2005 a neméně anomální růst po následující dva roky? Začněme s první částí otázky. Když Čína zakládala akciové burzy v Šanghaji a v Šenženu, na trh zdaleka nešly nejlepší čínské podniky. Hlavní část kapitalizace představovaly tituly, které by v českém prostředí odpovídaly podnikům jako Poldi Kladno, ČKD, Škoda Plzeň nebo Transporta Chrudim. Tedy převážně průmyslové giganty se zastaralým sortimentem, nízkou produktivitou a naprosto chaotickým finančním řízením. Proč ale čínská vláda veřejně emitovala akcie špatných firem, když v každé normální zemi je burza cosi jako výkladní skříň ekonomiky? Odpověď se stěží hledá bez znalosti čínských kulturních a hospodářských specifik. Mezi tradiční čínské kulturní rysy patří neukojitelná láska k hazardu. Číňané jsou posedlí sázením a hraním o peníze. První akciová emise v ČLR proběhla již v roce 1980 a již o pár let později začali lidé spontánně obchodovat s akciemi. V roce 1986 byla založena provizorní burza a v letech 1990–91 skutečné formální akciové trhy. Tyto burzy v 90. letech však spíše připomínaly ruletu. Režim dal lidu „na hraní“ akcie společností nevalné kvality s tím, že výnosy z jejich prodeje budou představovat příspěvek do státního rozpočtu. Počítalo se také s tím, že sekundární emise akcií prodávané neinformovaným drobným investorům pomohou ztrátovým a podkapitalizovaným státním podnikům ke zlepšení finanční situace.

Čínský akciový trh tedy od počátku zastával roli, jaká v civilizovaných zemích náleží státním loteriím. Nebylo tedy výjimečné vidět v 90. letech na venkovské tržnici rolníky a řemeslníky, jak s napětím pozorují burzovní zpravodajství. Naprostá většina těchto drobných spekulantů přišla o peníze.

Čínské burzy tedy začaly svoji existenci jako vládou organizovaný tunel. Skutečným prostředkem pro investování dlouhodobých úspor obyvatelstva se však nestaly až donedávna. Lidé zjistili, že většina žetonů ve státním akciovém kasinu byla „cinknutá“. Vláda nedovolila burzovní obchodování nejlepším firmám, ale jen těm, které chtěla podpořit. Odtud pramenil kontrast mezi rychle rostoucí čínskou ekonomikou a padajícími burzami. Své dílo vykonaly i četné skandály. Pokud někomu připadal český akciový trh v 90. letech nepoctivý, nebylo to nic proti Číně. Nicméně přes různé komplikace a překážky si čínský trh získal popularitu. Po špatných podnicích se objevily i zajímavější tituly. Všeobecně snadná dostupnost peněz v globálním měřítku společně s vysokou spořivostí čínské populace vedla k významnému nárůstu poptávky. Růst akciových indexů je logickým vyústěním světové měnové expanze a snahy čínských domácností umístit své úspory výnosněji než na termínové vklady.

Zde se dotýkáme další zvláštnosti čínské ekonomiky, a sice anomálně nízkých úrokovocýh sazeb. V některých zemích existují i nižší úrokové sazby, například v Japonsku (stále ještě v důsledku bankovní krize 90. let) a dále ve Švýcarsku, Singapuru, Tchaj-wanu a v České republice. Anomální je však kombinace růstu čínské ekonomiky a nízkých sazeb: za první čtvrtletí 2007 byl ohlášen meziroční růst o 11,1 procenta. Ačkoli se neustále hovoří o přehřátí čínské ekonomiky a údajných snahách zpomalit její překotný růst, výše úrokových sazeb tomu neodpovídá. Proč čínská centrální banka tedy úrokové sazby prostě nezvýší?

Snadná odpověď: centrální banka si je vědoma prekérní situace čínských komerčních bank, zejména čtyř největších polostátních institucí, na kterých stojí celá ekonomika. I mírné zvýšení sazeb by mohlo destabilizovat bankovní sektor. Důsledkem by mohla být bankovní krize japonského typu, která by mohla mít nedozírné sociální a politické dopady. Proto raději centrální banka raději riskuje přehřátí ekonomiky než bankovní krizi.

Dalším důvodem je, že čínské devizové rezervy rostou masivněji než kdy dříve. Během roku 2006 shromažďovala Čína rezervy tempem asi 30 miliard dolarů měsíčně. V prvním čtvrtletí 2007 se tempo zvýšilo na 40–50 miliard měsíčně. Vyšší úrokové sazby v kombinaci s pevným měnových kursem by mohly přilákat více spekulativního kapitálu a další růst rezerv. Radikálního kroku, který by situaci vyřešil – uvolnění kursu renminbi – se centrální banka i vláda obávají.

Nízké úrokové sazby jsou dalším důvodem, proč čínské obyvatelstvo, proslulé vysokou spořivostí, je stále méně motivováno ukládat peníze do bank a stále více je přitahováno akciovým trhem. Čínští amatérští investoři, stejně jako jejich kolegové všude na světě, jsou motivováni růstem během posledního období. „Dokud ceny jdou nahoru, klienti nemají starost,“ cituje týdeník The Economist názory čínských makléřů. „Jediná informace, které věnují pozornost, jsou aktuální kursy.“

Je zajímavé, že podle všeobecného konsensu odborné veřejnosti je čínský akciový trh nadhodnocený. Podle některých dokonce krajně nadhodnocený, ale málokdo dokáže seriózně vyčíslit, o kolik. Získat odhad poměrového ukazatele P/E pro čínský trh je obtížné už jen proto, že jde spíše o odhady než o skutečné hodnoty. Ekonom Nouriel Roubini uvádí hodnotu 50, což je hodnota vskutku odpovídající bublině. Ostatní asijské trhy mají P/E v rozmezí 14 až 18. Roubini hovoří o obdobě let 2000–2001 ve Spojených státech.

Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co se v Číně vlastně děje. Finanční výkazy i velkých společností bývají často doslova „o ničem“. Zhroucení nebo výrazný propad čínských akciových trhů, až k němu dojde, nebude zbytkem světa chápáno jako velká katastrofa. V pondělí 4. června, když šanghajský trh ztratil přes osm procent, ostatní světové trhy tomuto propadu sotva věnovaly pozornost. Nicméně většina z čínských 95 miliónů drobných investorů poklesu jistě pozornost věnovala. Drobní investoři vlastní více než tři čtvrtiny celkové burzovní kapitalizace, která dosahuje kolem 2200 miliard dolarů.

Výraznější pokles trhu by tedy znatelně postihl čínské domácnosti, snížil jejich spotřebu a tvorbu investic v ekonomice. Problém s přehřátím ekonomiky by mohl být vyřešen – ovšem možná až příliš drastickým způsobem. A ještě podstatně drastičtější scénář by mohl následovat, kdyby následovala bankovní krize japonského typu. V tomto případě by okolní svět zaručeně nezůstal ledově klidný.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK