Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Když akcie padají

Investiční bankéř z Wall Streetu zamířil jednoho srpnového rána na schůzku, kde hodlal podepsat hypoteční smlouvu na své nové sídlo na Long Islandu v hodnotě 1,5 milionu dolarů. Manhattanští finančníci patří mezi kvalitní, solventní klienty - jenže jaké bylo překvapení, když mu namísto hypoteční sazby v původní výši 8 procent makléř oznámil novou sazbu 13 procent.

Tento příběh publikovaný v listě The New York Times byl doprovázen citací příslušného hypotečního specialisty: „Pracuji v tomto byznysu již dvacet let a zatím jsem nic podobného neviděl.“

Současná hypoteční krize v USA je v řadě ohledů mimořádná. Kromě jiného jde o první významný problém ve finančním sektoru od roku 2002, kdy ve Spojených státech a v některých evropských ekonomikách vrcholila krize s falšovaným účetnictvím ve firmách jako Enron či Worldcom. Nicméně úvěry a bankovnictví tehdy ještě postiženy nebyly.

Poslední významná bankovní krize nastala v Americe začátkem 80. let. Týkala se pojišťoven a s tou nynější neměla mnoho společného. Podstatné bylo, že v té době šlo o krizi, která měla sice dlouhou, nicméně příznivou dohru. Na jejím konci byla americká ekonomika silnější než dříve a bankovní systém se poučil z chyb. Fungoval pak relativně hladce až donedávna.

Co a proč se tedy dnes zadrhlo? Vnitřní příčinou současné globální finanční krize je systém, ve kterém je malý prostor pro osobní odpovědnost za úvěrová rozhodnutí. V samotných Spojených státech funguje asi půl milionu hypotečních makléřů. Jsou placeni provizemi z objemu, který zprostředkují, a to bez odpovědnosti za výsledek. Proto se přirozeně snaží sjednat maximální objemy.

V tomto směru nejsou makléři sami, zcela stejně se chovají obchodní oddělení bank. V zájmu maximalizace obratu převládla dravost obchodníků nad opatrností úvěrářů. Příklad? Manažerka jedné menší americké banky odpověděla na otázku, kolik je mezi jejími klienty ilegálních imigrantů: „Nevím. Nechci se vměšovat do soukromí svých klientů.“ I když šlo v tomto případě o banku poskytující nikoli hypoteční, ale drobné podnikatelské úvěry, na leccos to ukazuje.

Čeští zájemci o hypotéku musí bankám dodat štosy dokumentů. Naproti tomu v USA lze sjednat hypotéku bez osobních dokladů a jakéhokoli dokladu o výši příjmů. Tato varianta byla původně zamýšlena pro osoby samostatně výdělečně činné, ale využívají ji i běžní zaměstnanci. Ukazuje se, že 95 % takovýchto žádostí o hypotéku je založeno na vylhaných údajích o příjmech žadatele. Ale proč žadatelé lžou? Neumějí si představit svoji platební neschopnost, návštěvy exekutora, nucené stěhování? Asi ano, ale v touze po vysněném velkém domě tuto představu ve své psychice potlačí. Svědčí o tom úryvek z článku uveřejněného v deníku TheWall Street Journal.

Jistá paní Montesová zde říká, že uvěřila hypotečnímu makléři, když ji přesvědčoval, že za pár let bude možné hypotéku začít znovu splácet. „Ale hlavní potíž byla v tom, že jsem nerozuměla žargonu, kterým mluvil,“ dodala zkroušená paní Montesová. „Byla to strašidelná zkušenost. Viděla jsem jenom, že přede mnou blikají nějaká čísla. Řekla jsem manželovi: Mario, doufám, že nás nezatáhneš do nějaké šlamastyky.“

Tito manželé jsou zatím schopni svůj dům v pořizovací ceně 567 tisíc dolarů splácet, ale budoucnost je nejistá. Zajímavé je, že jde o poměrně vzdělaný pár s ročním příjmem kolem 90 tisíc dolarů.

Deník Guardian citoval další oběť, pana Alvina Clavona: „Kdybych si přečetl dodatek ke smlouvě psaný drobným písmem, vyhnul bych se katastrofě.“ Pan Clavon je na tom hůře, svůj dům původně za 525 tisíc dolarů prodává se ztrátou a stěhuje se do levnější lokality.

Jestliže i příslušníci střední třídy jsou schopni se takto bezmyšlenkovitě zadlužit, pak není překvapující, že mezi méně vzdělanými vrstvami imigrantů - kde i znalost angličtiny je problém - dosahuje předluženost rozměrů přímo epidemických.

A co se vlastně stane s žádostí o hypotéční úvěr poté, co je předána makléři?
Putuje do některé specializované úvěrové společnosti, kde však její cesta nekončí. Poskytnutá hypotéka je takzvaně sekuritizována, to znamená, že společně s velkým množstvím jiných hypoték je vytvořeno velké úvěrové portfolio, které kryje cenné papíry, takzvané CDO - Collateralized Debt Obligations neboli dluhové obligace se zástavou.

Tyto cenné papíry uvádějí na trh velké bankovní domy z Wall Streetu jako Goldman Sachs, Morgan Stanley, Merrill Lynch a další. Kdo do nich investuje? Kdekdo: banky, penzijní fondy nebo takzvané hedge fondy (ty používají nejrozmanitější spektrum investičních nástrojů, mohou mít různou úroveň rizika a jsou určeny movitým firmám i osobám).

Proto tedy měla hypoteční krize tak rozsáhlou celosvětovou odezvu. Nikdo totiž přesně nevěděl (a neví), které finanční instituce jsou vlastně „nakaženy“ špatnými hypotečními úvěry. Nikdo dokonce ani nevěděl, jaké cenné papíry a v jaké míře obsahují tyto špatné úvěry. Kreativita investičních bank šla tak daleko, že jejich klienti neměli tušení, co je vlastně obsahem cenných papírů, které kupují ve velkém. Pouze se věřilo, že vše zachrání diverzifikace neboli rozložení rizika.

Rozptýlení rizika je za normálních okolností správné, dokonce povinné. V tomto případě však diverzifikace vedla k tomu, že se kdejaká finanční instituce stala „podezřelou“ z vlastnictví rizikových cenných papírů. Trh se začal vyhýbat riziku jako celku.

Tento náhlý myšlenkový posun ve vnímání rizika měl závažné negativní důsledky na ceny rizikových investic. Klesaly i ceny investic, které za žádných okolností nemohly mít souvislost s americkými hypotékami: třeba akcie na pražské burze.

Povšimněme si, že mezi investičními bankami a hypotečními klienty neexistuje žádná vazba. Wall Street nejenže nemá žádnou kontrolu nad kvalitou portfolií, která kryjí emitované CDO (dluhové obligace se zástavou), ale nemá ani žádnou informaci o jednotlivých dlužnících.

Jediná informace, která slouží jako podklad pro tvorbu sekuritizovaných cenných papírů, jsou historické statistiky podílu neplatičů. Data pocházejí od renomovaných agentur jako Moody’s a Standard & Poor’s.

Tyto statistiky by samy o sobě mohly docela dobře stačit - pokud by platily předpoklady, že makroekonomické podmínky se nemění že riziko trhu hypoték zůstává dlouhodobě konstantní.

Jenomže tyto předpoklady přestaly oficiálně platit zhruba v červnu až v červenci. Ve skutečnosti však přestaly platit již o pár měsíců dříve. Kdo sledoval americká média, ví, že horká debata se o problému vedla již v únoru a březnu. Fakt, že trvalo řadu měsíců, než informace o zhoršení stavu hypotečního trhu „probublala“ až k finančním géniům na Wall Streetu, svědčí o směsi značné naivity a arogance na jejich straně.

Náhle se ukázala stará známá poučka, že riziko celkového portfolia lze účinně omezit pouze tehdy, když platební schopnost hypotečního klienta pana Rodrigueze není spojena s platební schopností pana Jonese. Pouze tehdy může být portfolio složené z hypoték milionů pánů Rodriguezů, Jonesů, Díazů, Smithů a dalších téměř bezrizikové.
Jakmile se však ukáže, že dotyční pánové jsou z nějakých důvodů ve stejném průšvihu, rizikovost portfolia jejich hypoték náhle prudce roste. Bez ohledu na mínění ratingových agentur, statistiky nestatistiky.

Důvody zmíněného průšvihu jsou proto dva: postupné zvyšování úrokových sazeb Federálním rezervním systémem a fakt, že u značné části hypoték vypršelo úvodní, zpravidla dvouleté období, kdy klienti spláceli pouze úroky. Když přišel čas na splácení jistiny, objevily se problémy. Šokující je, že o těchto faktorech bankéři z Wall Streetu nevěděli nebo nechtěli vědět.

Jaké tedy budou důsledky americké hypoteční krize? To není snadné odhadnout už jen proto, že není přesně znám ani samotný rozsah problému. Odhady přímých ztrát amerických hypotečních bank se pohybují v rozmezí 35 až 200 miliard dolarů. To však není více než 1,5 % amerického hrubého domácího produktu.

Krize spořitelen v 80. letech byla nejméně dvakrát tak velká, a přesto nedokázala americkou ekonomiku vážně „rozhodit“. Daleko větší dopady může mít změněný postoj k riziku. Zvýšení averze vůči riziku se může projevit v kritičtějším postoji vůči některým typům investic. Ale to v celkovém souhrnu nemusí být nutně na škodu. Ubude megalomanských fúzí a akvizic, banky a investoři budou se svými penězi (a s penězi svých klientů) zacházet odpovědněji.

Více problémů než USA coby původce krize může mít ekonomika Evropy, zvláště Německa. Veřejné povědomí má za to, že Amerika je zadlužená. Ve skutečnosti je to především „eurozóna“, která jede na turbo pohon v podobě rychlé tvorby úvěrů.
Evropa nyní vykazuje slušný růst a pokles nezaměstnanosti: Francie hlásí nejnižší nezaměstnanost za posledních 25 let, Španělsko za posledních třicet let. Důvodem je růst objemu úvěrů. V roce 2006 rostl v eurozóně o 11,6 procenta, k červnu roku 2007 byl růst 11,5 %.

Vysvětlení nynější relativně růžové situace evropské ekonomiky tedy leží v levných penězích, ochotných bankách a ochotných dlužnících. Až tyto okolnosti pominou, evropská ekonomika se vrátí do svého normálního stavu, tedy poloviční letargie. Zmíněné Německo může mít velké problémy se svým bankovním sektorem. Německé banky obvykle uváděly na trh velké množství krátkodobých dluhopisů (komerčních papírů), aby mohly investovat do dlouhodobých dluhopisů, včetně již zmíněných amerických CDO krytých hypotékami.

Jenže uvádět na trh krátkodobé dluhopisy za účelem investic do dlouhodobých je samo o sobě rizikovou strategií, kterou obecně nelze doporučit. Trh krátkodobých papírů může vyschnout a banky se octnou v problémech.

Již nyní se v těžkostech octly německé banky IKB Deutsche Industriebank a státem vlastněná Sachsen LB. Druhá z obou zmíněných obdržela 17. srpna úvěr ve výši přes 17 miliard eur od ostatních státních bank.

České republiky se světové finanční otřesy zatím dotkly jen mírně. Investoři sledující pražskou burzu si samozřejmě všimli vyšší proměnlivosti kurzů.

Subtilněji se krize projevila na trhu vládních dluhopisů. Jejich ceny rostly, neboť české vládní dluhopisy jsou chápány jako bezpečný přístav v bouři.

„Česká ekonomika je zahraničním spekulativním kapitálem vnímána jako velmi stabilní,“ uvádí Markéta Šichtařová ze společnosti NextFinance a Iva Apanasenková ze společnosti Property Index doplňuje, že „hypoteční trh zůstane v České republice silný“. Ostatně, vůči euru a dolaru posiluje i česká koruna.

Americká krize se tedy negativně dotkla pouze českých akcií. Dluhopisům naopak problémy na opačné straně Atlantiku (a také na druhé straně Šumavy) paradoxně pomohly. Není to kouzelné, když uvážíme kvalitu českých vlád v posledním desetiletí? Nebo že by šlo jen o další naivitu wallstreetských spekulantů?

Psáno pro MF Dnes
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK