Z extrému do extrému. Babišova vláda zadělává Česku na další průšvih

Jakmile vláda oznámila, že bude postupně uvolňovat všechny regulace včetně restauračních zahrádek, vznikají u restaurací po celé republice chumly nedočkavců, kteří už bez pár točených nemůžou žít. I česká pozdně moderní komunita se zjevně rodí z pivní kultury, která je skutečným tmelem společnosti.

Jenže – co na této netrpělivé pospolitosti do budoucna stavět? Nedočkavost českých pijáků na zahrádkách, kteří obcházejí všechna nařízení, má i své ekonomické, nikoli jen kulturně-tradiční důvody. Restaurace žijí půl roku bez pravidelných hostů a jsou dnes vděčné za každého, kdo chce přijít a něco si koupit.

Regulace už nikoho příliš neomezují, protože vždy se najde výmluva, že restauratéři točí jen přes okénko. A nemohou přece za to, že jim na zahrádce, čekající na otevření příští týden, sedí lidé.

Kontroly? Ale kdeže...

Podobný alibismus se už dnes šíří ve vztahu k budoucím nařízením vlády, podle nichž na zahrádku mohou jen testovaní, v minulosti již nemocí promoření nebo očkovaní lidé. Kontrola bude opravdu jen formální, předpovídají hospodští, protože na kontrolování lidí nemají číšníci na place prostě čas. Navrch přece není v jejich zájmu, aby přišlo méně lidí, kteří by přijít mohli.

Není to pouze projev nedůvěry k této vládě a jejím zmateným postupům, ale nedůvěra vůči jakékoliv vládě, která lidem něco nařizuje.

Formalismus kontroly, která se nedělá pro věc samu (tedy pro ochranu zdraví lidí), ale proto, aby se na oko splnilo, co stát žádá, je průvodním jevem pandemie v Česku. Není to pouze projev nedůvěry k této vládě a jejím zmateným postupům (nedůvěra vůči vládě je na nejvyšší úrovni za poslední roky; kabinetu dnes věří jen 19 procent lidí), ale nedůvěra vůči jakékoliv vládě, která lidem něco nařizuje.

Shutterstock

VELKÁ DATA, VELKÝ PROBLÉM. PANDEMIE NENÍ OLYMPIÁDA, ABYCHOM SE POMĚŘOVALI

Ještě nikdy v dějinách se lidé tolik nespoléhali na data jako v dnešní covidové době. Ještě nikdy se zároveň tak jasně neukazovalo, že data sama o sobě nemoc neporazí a nic nezlepší, když jim chybí rámec. Big data – big problem.

„Lidi nejsou hloupí,“ praví slavný bonmot z Formanova kultovního filmu Hoří, má panenko. Lidi vědí, co dělat. Ani rok pandemie na tomto přístupu nic nezměnil, spíše se tento rys tradiční soukromé vnitřní vzpoury proti establishmentu ještě prohloubil.

Svůj podíl na tom jistě má vláda, která formalismus kontroly udržovala od začátku pandemie, kdy se dodržování pravidel vymáhalo opravdu jen výjimečně. Zatímco země jako Francie, Británie nebo Německo přísná epidemiologická opatření tvrdě vymáhaly, Česko k výraznějším kontrolám přistoupilo až ve chvíli, kdy se hroutily nemocnice v některých krajích.

Absurdní divadlo

Česká republika tak dennodenně nabízí nějaké zajímavé představení absurdního divadla, kdy vláda na mediálně vděčných tiskových konferencích něco nařizuje. A občané si stejně dělají, co chtějí. „V restauracích na zahrádkách za týden maximálně po čtyřech a s testy a očkováním,“ vysvětloval dvojministr Karel Havlíček, přičemž jenom po Praze v té chvíli běžně vysedávaly na zahrádkách desítky lidí jen tak.

Rozvolňování už nikdo nepřibrzdí. Jakmile se zjistilo, že čísla padají, spustila se živelná vlna, kterou už vládní opatření nezastaví.

Představa, že na tom někdy česká společnost bude třeba jako ta dánská, kdy je pouhé doporučení epidemiologů a vlády bráno jako rozumný povel k sebeomezení, je při pohledu na (ne)otevřené české zahrádky hodně vzdálená utopie.

Rozvolňování už nikdo nepřibrzdí. Jakmile se zjistilo, že čísla padají, spustila se živelná vlna, kterou už vládní opatření nezastaví. Přidal se k ní dokonce i prezident Miloš Zeman, který během kritizované kelímkové piety na Pražském hradě, kdy v plastových kelímcích od piva hořely na nádvoří svíčky za třicet tisíc ztracených lidských životů, mluvil o pandemii jako o téměř překonané záležitosti.

Vláda sice ještě naoko brzdí, ale premiér Babiš už tradičně vyzývá k urychlení všeho. Protože jeho slavný „mikromanagement“ to zvládne. A tak se jako vždy dělá vše spíše náhodně. Jak si kdo řekne, co kdo vylobbuje, jak se se svým hlasem prosadí.

A zatímco dříve vláda hlásala, že hlavní prioritou je školství, dodnes středoškoláci a vysokoškoláci sedí doma. I když už v pondělí, týden předtím, než je ministři oficiálně pustí zpět do škol, mohou klidně pořádat třídní srazy na pivních zahrádkách.

Ani po tvrdých zkušenostech ze druhé a třetí vlny pandemie Česko neudrželo předběžnou opatrnost vůči práci viru, který tu zabil tři desítky tisíc lidí...

„Když už se dělají změny, tak mají mít školy prioritu. Není dobré, když jdou střední školy po zahrádkách,“ říká Petr Smejkal, epidemiolog a šéf odborného poradního týmu vlády, takzvané Meziresortní skupiny pro epidemické situace (MeSES).

Přitom právě takové symboly vytvářejí paměť. A vztah k politice.

Best in...rozvolňování

Ministr zdravotnictví Petr Arenberger se od počátku snaží trochu přehazovat odpovědnost za rozhodnutí na MeSES. Argumentuje často tím, že právě tato skupina něco omezuje a zakazuje, a tudíž přes to nejede vlak. Praxe je ale jiná a vláda opět, jako v této pandemii už tolikrát, nadbíhá přáním svého lidu, který „ví“, jak a co dělat. Což se děje nakonec i teď.

Ani po tvrdých zkušenostech ze druhé a třetí vlny pandemie Česko neudrželo předběžnou opatrnost vůči práci viru, který tu zabil tři desítky tisíc lidí a mnoho dalších nepříjemně zdravotně trápí dodnes. Odpovědnost, která se od léta loňského roku z veřejného prostoru a politiky nějak vytratila, přinejmenším se o ní vzhledem k prudkému vývoji pandemie moc nemluvilo, se zatím nemá k návratu.

Česko čeká divoké radostné jaro a uvolněné léto. A opět se bude čekat na to, co se stane na podzim. Nejlepší i nejhorší v covidu jsou zcela jistě stále nejlepší v rozvolňování. I proto, že tu vládne salámová metoda v masovém měřítku.

Česko se v pandemii ukázalo jako země extrémů, které zcela chybí umírněná střední cesta udržitelného života. Pro budoucí život s přežívajícím virem, klimatickými změnami a stárnoucím obyvatelstvem to není zrovna dobrá výbava.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag