Peter Schiff

Výstražná znamení, která se letos až posud objevují v titulcích světových i amerických médií, by měla investory a prognostiky pořádně vystrašit. Jenže místo toho si jich trhy sotva všimly.

Celý život pracuji na Wall Street a za ta léta jsem už zjistil, že velcí institucionální investoři jako penzijní nebo nadační fondy se málokdy vzdalují od stáda. Spravují příliš mnoho cizích peněz, než aby z něj samotní vystrkovali hlavu. Když pak něco nevyjde, můžou alespoň poukázat na to, že ostatní si vedli stejně špatně.

Čím déle se vyrovnáváme s důsledky jedné z nejvážnějších hospodářských recesí, jakou kdy svět zažil, tím je zřejmější, že mnozí naši nejprominentnější ekonomičtí lodivodové nemají sebemenší potuchy, co si s ní počít.

Spousta moderních ekonomů se pravidelně dopouští jedné zásadní chyby – zmerčí koňské spřežení a usoudí, že vůz tlačí koně. Jinými slovy: pletou si příčinu s následkem. To je pak nutí do podivných názorových pozic, které běžnému laikovi, vybavenému toliko selským rozumem, připadají poněkud zvláštní. Jednou z těch nejčastějších a nejzvláštnějších je cosi, co bychom mohli nazvat ideologií poptávky.

Není žádným tajemstvím, že ekonomové jsou pěkně rozhádaná parta. Jedna z mála teorií, na které se většinově shodnou, tvrdí, že za ukončení Velké hospodářské krize můžeme děkovat jen a pouze 2. světové válce.

Když se desetitunový slon vřítí do bambusové vesničky, zbude vyděšeným vesničanům v hlavě jediná otázka – čí chýši rozšlape chobotnatec jako další? Přeložíme-li si tuto otázku do světově hospodářského kontextu, musíme se ptát – kdy asi Čína zhodnotí svůj yuan? Toto rozhodnutí určí budoucí obecný směr celé světové ekonomiky a nastaví kurz, kterým se budou muset vydat všichni bez rozdílu. Bohužel nikdo kromě Číňanů, dokonce ani Američané, kteří pravidelně cestují do Říše středu s čepicí v ruce, nebude mít místo u stolu, nad nímž toto rozhodnutí padne.