Ivan Adamovič

Tomáš Sedláček v rozhovoru pro chystané zářijové číslo Finmagu tvrdí, že po ekonomech se vždy chtělo, aby předvídali budoucnost. Není tedy divu, že na letošní Worldcon (celovětové setkání sci-fi fanoušků), který měl svůj místní název Anticipation (Předpovědi), přijal pozvání jako host i Paul Krugman, slavný ekonomický komentátor The New York Times.

Ty tam jsou doby, kdy bylo nejen možné, ale přímo samozřejmé uvelebit se na nějakou hodinku či dvě denně do klubovky a ponořit se do pátého dílu Hledání ztraceného času, nebo se pokoušet počtvrté zlomit osobní rekord v Joycově Odysseovi a dostat se za stránku třicet.

Skutečnost, že stále více kulturních statků existuje v digitální podobě a v té je s nimi obchodováno, přináší nejen klady, ale i nejrůznější zádrhele.

Pamatujete na Neználka? Klasiku dětské literatury, která ve druhém a třetím dílu seznamovala naši generaci se základy komunismu a kapitalismu, i když tehdy jsme to ještě netušili? Doslechl jsem se, že v ruštině teď vyšel čtvrtý díl (od jiného autora), který na populární dobrodružství party malých človíčků navazuje. Dokonce se chystá i český překlad.

I když digitální generace politikou okázale pohrdá, nemůžeme si nevšimnout skutečnosti, že o serveru Facebook se v naší mediální krajině začalo lavinovitě psát teprve po vajíčkovém defilé Jiřího Paroubka. Představa, že stačí parta „přátel“ z tohoto komunitního webu, tajný pokyn, a státníkovi se začne otřásat půda pod nohama, byla přesně tou jednoduchou a silnou zprávou, která se tak dobře médiím sděluje.

Možná jste ten film viděli loni na festivalu v Karlových Varech. Možná letos v létě v klubových kinech. Architekt odpadu je dokument, na který se nezapomíná.

Nedávno jsem vyslechl povzdech, že zanikají malé opravny čehokoliv, že je stále obtížnější nechat si někde provést drobnou ruční práci. Mou první reakcí bylo automaticky souhlasit. Jak se všechno kolem nás monopolizuje, nějak přirozeně očekáváme, že vše drobné a „lidské“ se vytrácí, zatímco macdonaldizované provozy bují zvesela.

„Nikdo nemůže brát vážně rovnost žen a mužů v zemi, jako je naše,“ vyhrkla na mě upoutávka eseje Terezy Brdečkové v novém Respektu.

Buď to byl Johnny Depp, nebo Keanu Reeves, na tom teď nesejde. Slavný americký herec si v jednom rozhovoru povzdechl, že si díky všudypřítomným paparazzi připadá jako nějaká šelma sledovaná zoology.

Před tím, než se to stalo, novináři psali, že je díky přílivu nových epidemií lidstvo na globální epidemii lépe připraveno. Jenže jsme připravení nebyli. NERV nás nachytal s kalhotama na půl žerdi.

Jsou vaše děti přesycené Krtečkem a Rákosníčkem? Udělejte něco pro jejich vzdělání v ekonomii. Pořiďte jim DVD Jsou hotové! Peníze! Za směšných 42 Kč se dozvědí leccos o historii peněz, proč vůbec peníze existují, z čeho se skládá cena výrobku a podobně. Tedy... dozvědí, pokud přežijete alespoň první díl.

Možná vám bude připadat zvláštní, že tak krásné město jako Benátky svádí filmaře k takovým ponurým příběhům jakým je excelentní horor Teď se nedívej nebo filmová klasika Smrt v Benátkách. Když se ale začnete ztrácet v uzounkých uličkách, které z větší části končí nepřekročitelnými vodami kanálů, začnete se ohlížet přes rameno, jestli v tom kamenném bludišti necítíte dech Minotaura. Ale dost impresí, chtěl jsem se podělit o pár postřehů z jiného soudku.

Vždy v předvečer důležitých voleb je program České televize bohatší o jednu zábavnou šou. Ta spočívá v odvysílání klipů, v nichž se jednotlivé strany představují a vybízejí voliče, aby svěřili hlas právě jim. Blíží se volby do Evropského parlamentu a strany nezklamaly. Pořad Eurovolby 2009 patří k tomu nejvtipnějšímu, čeho se na obrazovce nadějete.

Když chcete na mapách Google označit polohu nějakého místa, umístíte tam takový špendlíček s kulatou hlavičkou. Podobnými špendlíky se necháváme připichovat k realitě s každou „zábavnou“ mobilní aplikací využívající zjištění aktuální polohy.

Vždy jsem si říkal, že Harry Potter je kniha o školství. Představoval jsem si, že britská spisovatelka J. K. Rowlingová do něj vložila zkušenosti s vlastní školní docházkou. Nikdy jsem si ale neuvědomil, že je absolventkou prestižní Harvardské univerzity. Až do chvíle, než jsem našel na internetu její loňský projev k čerstvým harvardským absolventům.

Nedávno jsem četl o Japonci, který v roce 1945 s popáleninami přežil atomové bombardování Hirošimy a odjel se léčit domů, do Nagasaki. Tak nějak jsem si nedávno – ale vůbec ne poprvé - připadal při návštěvě dvou restauračních zařízení na Písecku.

Jak lze v zemi, kde se politici a umělci nedokáží dohodnout na formě podpory divadel či pobídkách pro zahraniční filmové produkce a kde živá kultura přijde zkrátka vždy jako první, vůbec hovořit o konceptu kreativního průmyslu?

Vědeckofantastická literatura bývá považována za jakýsi opak vědy. Zatímco sousloví „vědci dokázali“ má zabránit jakýmkoliv pochybnostem, sci-fi bývá synonymem výmyslu a snílkovství.

Šílení vědci ze soukromých laboratoří jsou pryč. To ale neznamená, že občas není třeba vzít vědecký výzkum do vlastních rukou. Zejména máte-li na kontě pár milionů a málo času je utratit.

Začalo to ochrannými svazy autorskými, pokračuje to trademarkováním reality. Nadnárodní korporace i uživatelé P2P sítí dosáhli svého a z výsledku nebyl nadšen nikdo. Utužily se podmínky autorských práv, ale drasticky se zkrátila lhůta jejich platnosti. Konec jedenadvacátého století je nadmíru bezpečným a přehledným světem.

Můj milovaný synu, kladeš mi čím dál častěji otázky, které jsou stejně očekávatelné jako obtížné k zodpovězení. Připadá ti divné, že všichni muži, co jich kolem sebe vidíš, jako by jeden druhému z oka vypadli, zatímco ženy se jedna od druhé liší?