Lukáš Hoder

Když má zahraniční podnikatel pocit, že ho podrazil stát, ve kterém se rozhodl investovat, často nemá mnoho příležitostí k obraně. Někdy dokonce jen jednu – mezinárodní arbitráž. Z dosavadních dat se zdálo, že i před arbitry tahá investor za kratší konec provazu. Novější čísla ale mluví jinak.

Má Ladislav Špaček právo na to, aby se zapomnělo na jeho členství v KSČ? Možná ano. Podobně jako jistý španělský dlužník, kterému „právo být zapomenut“ přiřkl květnový rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Tímto rozsudkem získala v Evropě ochrana soukromí významně navrch nad svobodou slova.

Když fotbalová legenda obléká tepláky, není to nic divného, asi se chystá na vzpomínkový či charitativní match. Když šla ale nedávno do tepláků legenda německého fotbalu Uli Hoeneß, vzbudilo to rozruch. Prezident Bayernu a někdejší reprezentační forvard v létě nastoupil do vězení za daňový únik, vzdor tomu, že se snažil „projevit účinnou lítost“. Měl by v Česku lepší šance?

Barack Obama pracuje na posilování státní moci a na stále větším „státním pečovatelství“. Jeho plány se právě teď zadrhávají na tom, na čem se zardhnou vždycky. Když si stát začne osobovat víc a víc pravomocí, začne je dřív nebo později zneužívat. Následuje skandál a získat zpět ztracenou důvěru je těžké. Přesně to se teď stalo americkému prezidentovi, jehož druhé volební období možná skončilo dřív, než pořádně začalo.

Pro Američany jsou největšími prezidenty Washington, Lincoln a Franklin D. Roosevelt. Po řadě dalších zbylo v učebnicích místo jen na jméno, ti významnější mají u fotky dvě tři věty. Barack Obama už má svou úvodní větu jistou, je prvním prezidentem černé pleti. Dokáže si vybojovat i větu druhou? A co by říkala?

Komentátoři se zlobí, filozofové uvažují, ale je to jednoduché. Schwarzenberg boduje tím, co není – šedivý úředník, zkorumpovaný ministr ani samolibý mocnář. Odlišností od běžného provozu české politiky uchvátil nejen mladé „punkery“, ale i kalkulující inteligenci. O to ale teď tolik nejde. Jaké otázky si (ve skutečnosti) klást před druhou volbou?

Prezidentská předvolební videa jsou u nás nový žánr, ale chytla se. Od dob chalupářských videí Jaroslava Bureše z roku 2003 jsme se posunuli k poměrně zajímavým klipům. Co o kandidátech říkají?

Koho volit v prvním kole prezidentských dostihů? Tak se ptá řada lidí, kteří na konci ledna za plentou nechtějí vybírat mezi Zemanem a Fischerem. Do druhého kola se nemá šanci dostat liberální (?) Franz ani konzervativní Sobotka a ani dámy kandidátky. Kdo tedy zbývá?

Letošní Vánoce budou ve znamení televizních reklam a internetových klipů kandidátů na třetího českého prezidenta. Poprvé v historii si budeme moci vyzkoušet, jaké to je být masírováni žánrem, který v USA letos slaví šedesáté narozeniny. Dočkáme se nějaké originality? A kam se od padesátých let předvolební klipy posunuly?

Strůjce čínského ekonomického zázraku 80. let Teng Siao-pching jednou prohlásil, že jestli má Blízký východ ropu, tak Čína má kovy vzácných zemin. V současné době Peking ovládá více než 95 % produkce těchto prvků, které jsou nezbytné například pro mobily, hybridní auta, nebo satelitem naváděné rakety. Jak jsme proti čínskému monopolu na „nedosažitelnium“ odolní?

Svět Harryho Pottera? To nejsou jen knihy a filmy, ale od roku 2001 také nová forma globálního popkulturního byznysu, kterou si na mladém čaroději vyzkoušely americké nadnárodní korporace. Nové způsoby propagace, využívání synergického efektu a vytváření oligopolů v zábavním průmyslu jsou jen některé z trendů, urychlené Harryho úspěchem. S příchodem závěrečných dílů filmového dobrodružství čarodějů z Bradavic můžeme bilancovat. Kam se za poslední dekádu posunul globální byznys se zábavou?

Boj za rozpočtovou odpovědnost se stal mantrou řady nových politických stran a hnutí. A to jak v České republice, tak i za oceánem. Tím ale podobnost zdaleka nekončí. U nás i v USA jsou tato nová uskupení charakteristická také odklonem od velkých stran, revoluční rétorikou a populistickými řešeními. České Věci veřejné i americké hnutí tzv. Tea Parties tak představují nejen reakci na ekonomické problémy svých zemí, ale i silný protest proti zkorumpovanému establishmentu. Srovnání obou stran Atlantiku nabízí překvapivé paralely.

Evropské země přitvrzují svůj postup vůči Íránu. Hlavní slovo má, jako již tradičně v ekonomických otázkách, Německo. To je nejen největší evropskou ekonomikou, která tvoří přibližně jednu pětinu HDP unie, ale také největším zahraničním investorem v Íránu (dokonce i před Tureckem či Saúdskou Arábií), alespoň to uvádějí oficiální íránské statistiky. Jak se „německá Evropa“ postaví k neochotě íránského režimu jednat o svém jaderném programu?