Václav Rybáček

Hospodářský růst vytlačil z titulků dluhy evropských států. Sešly z očí, ale problém nezmizel. Číhá za rohem a možná je mnohem větší, než si myslíme.

Jednou z tradičních a osvědčených strategií státu, jak společnost přimět k loajalitě a otevření peněženek, je vyvolat v občanech strach. Pak přichází návrh řešení, které ale samozřejmě vyžaduje – peníze. Ideální je stanovit jasnou hranici, jakou je aktuální mantra „dvě procenta HDP na obranu“.

Stát hospodařil nejlíp v historii samostatné České republiky. Ohlášení rekordního přebytku 62 miliard spustilo lavinu bleskových komentářů, většinou vcelku ostře vyhraněných. Snad aby se vyvážily sebeoslavné ódy vládnoucích politiků, kteří si na tom připisují veškerou zásluhu. Pravda je samozřejmě někde mezi, ale téměř jistě dál od vládní interpretace.

Utrácíme, nestačí nám peníze, a přece se nezadlužujeme. Záhada? Ale vůbec ne. Na rozklíčování důvodů, proč neroste dluh, i když stát vytvořil a plánuje další „sekery“, není třeba po nocích studovat ekonomii nebo finance. V podstatě vystačíme se selským rozumem, jen přidáme pár metodických pouček.

Mít vyrovnaný rozpočet je jistě prima. Ještě víc prima by ale bylo, kdyby do něj člověk mohl dávat míň peněz. Jenže o tom, kolik dáme do státního rozpočtu korun, za které bychom si možná radši pořídili něco podle své hlavy, se při oslavách „vyrovnanosti“ nemluví, vždyť obecného blaha už bylo dosaženo!