Stavební spoření bez podpory?

Stavební spořitelny jsou významné banky, odvádějí státu nemalé daně a svým vlivem si zatím dokázaly výhody stavebního spoření dobře hájit. 

Jejich obranu se podařilo prorazit jen jednou, když v roce 2003 byla přijata novela zákona snižující státní příspěvek z 25 na 15 procent ročně naspoření částky a omezit jeho maximální výši ze 4500 na 3000 korun ročně.

Vláda si od této novely slibovala snížení výdajů na podporu stavebního spoření. Jenže lidé uzavřeli na poslední chvíli rekordní počet smluv ještě za výhodnějších podmínek. Kromě toho stavební spořitelny umožnily nejrůznějšími způsoby staré smlouvy s vyšší podporou prodlužovat. Proto výdaje státu zpočátku dál rostly a teprve v loňském roce klesly na 14,2 miliardy korun. Přežilo by vůbec stavební spoření bez státní podpory? Spořitelny tvrdí, že těžko a budou o ni bojovat všemi silami.

Spořit bez podpory nemá smysl
Kdyby vláda zrušila příspěvek, stavební spoření by přestalo být zajímavé pro ty, kteří ho využívají k výhodnému ukládání volných finančních prostředků. Zatímco nyní lze dosáhnout v průměru výnosu 6,6 procenta ročně, po zrušení podpory by to bylo jen 1,9 procenta. Koho by to nadchlo? Vždyť v bance na spořícím účtu už může mít víc, až 3,3 procenta.

A co by se stalo, kdyby lidé přestali nosit své úspory do stavebních spořitelen? Zástupci stavebních spořitelen tvrdí, že by nebylo dost prostředků na úvěry.
Podíváme-li se na poměr úspor a úvěrů ze stavebního spoření, pak dlouhodobě výrazně přesahují úspory, i když objem úvěrů stále roste.

Ke konci třetího kvartálu loňského roku půjčené peníze dosáhly 44,2 procenta úspor. Zatím to tedy vypadá, že peněz na půjčování je dost. Záleželo by ovšem na tom, jak rychle by spořící klienti odcházeli.

Bez překlenovacích úvěrů to nepůjde
Spořitelny by mohly omezit poskytování úvěrů, ale ne všech. Protože smluvně mají klienti zaručen nárok na řádný úvěr po dosažení určitého úrovně úspor (hodnotícího čísla), omezení by se mohlo týkat jen překlenovacích úvěrů. Na ty totiž nikdo nemá automaticky nárok.

Jenže právě překlenovací úvěry jsou velmi oblíbené a tvoří každoročně zhruba tři čtvrtiny všech půjčených peněz. Kdyby nebyly k dispozici, stavebním spořitelnám by to odradilo i podstatnou část klientů, kteří si přišli pro úvěr. Ale nejen to, snížily by se jejich úrokové příjmy, protože dražší překlenovací úvěry jim vynášejí víc než ty řádné.

Stavební spořitelny by si mohly udržet spořící klienty tím, že by jim lépe úročily jejich vklady a tím kompenzovaly státní podporu. Jenže do toho se jim příliš chtít nebude. Zvýšilo by to cenu jejich úvěrových zdrojů a musely by buď obětovat část svých zisků, nebo sáhnout ke zdražení úvěrů. 

Příspěvek skutečně jen na bydlení
V minulosti se už několikrát hovořilo o variantě, že by stát poskytoval dotace pouze těm účastníkům stavebního spoření, kteří využijí naspořenou částku prokazatelně na bytové účely. Z hlediska adresnosti vynaložených státních prostředků by to bylo mnohem čistší řešení a premiér by pravděpodobně už neměl důvod prohlašovat, že: „stavební spoření nemá už charakter stavebního spoření“.

I tato varianta by jistě odradila mnoho spořících klientů, ale dopad na celý systém by nebyl tak zásadní, jako při úplném zrušení státního příspěvku.

Další možností, jak by stát mohl omezit svou podporu, je zrušení daňových výhod, tedy osvobození daně z výnosu nebo odečitatelnosti úroku z úvěrů od daňového základu, případně obojí.

Ani jedna z těchto změn by systém stavebního spoření nijak nerozkolísala a klienti by je pravděpodobně byli schopni akceptovat bez větších problémů. Pro stavební spořitelny by se nic nezměnilo. Otázkou je jakou úsporu by zrušení daňových výhod přineslo státní kase. Plně kompenzovat částku poskytovanou na dotaci stavebního spoření by s jistě nepodařilo.

Ptejte se nás v Poradně

Reagujte na článek

Kvalitní příspěvky budou publikovány jako komentáře k článku nebo jako samostatné články na Finmag.cz.