Očima expertů: Smazat lidem dluhy?

Obrovský počet exekucí. Předlužení lidé, kteří fungují jen jako součást šedé ekonomiky, protože oficiálně vydělané peníze exekutor vidí a bere. Někteří mají hluboko zaťatou sekeru u státu kvůli nedoplatkům daní a pojistného. A nemůžou se z toho dostat ven. I v politických kuloárech se proto občas mluví o tom, jak problém řešit. Inspiraci můžeme hledat v zahraničí. Například v Chorvatsku se v roce 2015 rozhodli odpustit dluhy nejchudším zhruba 75 tisícům dlužníků. K iniciativě vlády se přidaly i obce, banky a telekomunikační společnosti. Mohla by u i nás proběhnout podobná dluhová amnestie?

Choulostivé téma

O zásadní změnu pravidel oddlužení usiluje ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Tomu se však nakonec nepodařilo do voleb prosadit návrh, podle kterého by osobní bankrot mohli vyhlásit i dlužníci, kteří nesplní stávající podmínku splacení alespoň třiceti procent dluhu během pěti let oddlužování.

• Co plánoval Robert Pelikán (a na co zatím nedošlo): Oddlužení pro každého: Už nebude nutné splatit třetinu dluhů, plánuje ministr

Prezidentský kandidát Michal Horáček zase navrhuje, aby stát příští rok u příležitostí stého výročí vzniku Československa odpustil penále za dluhy na daních a pojistném. Další z kandidátů Jiří Drahoš jeho nápad kritizuje: „Diskutujme o výšce a způsobu stanovení penále, diskutujme o pravidlech řešících tíživé sociální případy. Neměli bychom ale nikdy připustit, aby se nepoctiví dlužníci ocitli ve stejné výhodě jako nešťastní lidé, kteří se přes veškerou snahu nemohou vlastními silami z dluhové pasti dostat. To by byl morální hazard! A hazard není něco, co by měl stát podporovat.“

Přečtěte si, co nám k dluhové amnestii řekly osobnosti ze světa ekonomiky, politiky a práva. Má podle nich smysl nějakou dluhovou amnestii vyhlašovat? Pokud ano, jak by měla vypadat? A nemůže tento krok z dlouhodobého hlediska zhoršit platební morálku budoucích dlužníků?

Petr Němec

advokát a mediátor

Je v zájmu všech, abychom tyto lidi dostali zpátky do ekonomického procesu. Aby platili daně, vydělávali na důchod, dávali dětem správný vzor. Aby získali opět důvěru v liberální demokracii a kapitalismus, aby nehledali řešení v jiném uspořádaní světa. V kapitalismu je naprosto běžné, že firmy krachují a jejich věřitelé nedostanou nic, protože není kde brát. Není důvod, proč by mělo být s fyzickými osobami zacházeno jinak. Ano, lidé mají mít odpovědnost za své činy, měli by za své činy platit. Ale nemůže to být celoživotní trest. Je třeba dát možnost udělat tlustou čáru a začít znovu. Odpovědnost navíc mají i věřitelé, když mnoho dluhů vzniklo i jejich neuvážeností, když poskytli služby s vědomým rizikem, že může dojít ke vzniku dluhu. Nemůžeme kvůli neuváženému podnikání korporací nechat rozložit naši společnost. Pokud se tedy dluhovou amnestií myslí takzvané nulové oddlužení, souhlasím. Soudní kontrola a vhodná právní úprava by pak měly zajistit, aby nebyla poskytnuta ochrana nepoctivým dlužníkům.

Tomáš Sokol

advokát

Už nyní má myšlenka dluhové amnestie několik „skvělých“ následků. Především ruinuje trh s pohledávkami. Obchodování s pohledávkami není sprosté slovo, jak mnozí soudí. Jde o běžný způsob, jímž banky a jíní věřitelé řeší portfolio svých pohledávek, vzniklých z nezaplacených úvěrů. Prostě je prodají jako balík někomu, kdo má čas, peníze a chuť se léta mořit s vymáháním. Teď buď nikdo nechce sestavy pohledávek kupovat, anebo jdou ceny významně dolu. Kdo by si kupoval něco, co za půl roku může být zcela bezcenné.

Druhým výsledkem je jasný signál o tom, že aktuálně nemá smysl platit své dluhy, protože co kdyby přišla dluhová amnestie. A naopak je teď nejlepší doba na to půjčit si peníze a rozhodně neplatit. Jasné také je, že kdo svůj dluh splácí nebo dokonce už splatil, je prostě jen netrpělivý idiot, neschopný vyčkat dluhové amnestie. Nic proti individuálnímu oddlužování, což je racionální proces pod kontrolou soudu. Dluhová amnestie by měla být něco ve stylu kradení majetku pod značkou znárodňovaní. Což zaručuje, že se to zhruba polovině občanů bude líbit. Jako v roce 1948.

Michal Horáček

textař, producent

Skutečně dluhová amnestie by nebyla rozumná. Právě z toho důvodu, který je zmíněn: tedy dopad na platební morálku budoucích dlužníků. Můj návrh, o němž nadále jednám s politickými stranami, se týká jednorázového odpuštění penále a pokut z dlužných daní a pojistného. A odpuštění je navíc podmíněno splacením dluhu nebo domluvením splátkového kalendáře.

U podobných kroků je vždy nezbytné posoudit míru morálního hazardu. V případě odpuštění penále, pokud dlužník svůj dluh uhradí, je minimální. Navíc by se jednalo o jednorázovou akci spojenou se stým výročím vzniku Československa, tudíž by nehrozilo, že budoucí dlužníci budou odkládat splácení dluhů s výhledem na to, že se penále zase po čase odpustí.

Návrh také vychází vstříc slušným a legálním věřitelům. Lidé, kteří kvůli dluhům na daních a pojistném mají sníženou bonitu, nikdy nedosáhnou na legální úvěr. To je žene do náruče lichvářů a černé ekonomiky, tedy mimo oblast působení legálních a slušných poskytovatelů úvěrů.

Pavel Staněk

prezident České asociace věřitelů

Vyhlášení jakékoli dluhové amnestie s sebou vždy přináší celou řadu rizik. Za momentálně nejnebezpečnější variantu považuji návrh ministerstva spravedlnosti, kterým by byla zrušena současná třicetiprocentní hranice minimálního uspokojení věřitelů v průběhu pětiletého oddlužení. Namísto toho by dlužníci spláceli sice sedm let, za tu dobu by ovšem věřitelům nemuseli uhradit ani korunu, pouze by platili odměnu insolvenčního správce.

Už dnes řada dlužníků optimalizuje své legální příjmy tak, aby pokryly jen skutečně nutnou část dluhu. Lze tedy usuzovat, že při zrušení dané minimální hranice mohou institutu oddlužení zneužívat ještě větší měrou a zároveň také do budoucna zvyšovat své zadlužení s vidinou toho, že věřitelům nebudou muset nic vracet.

Předlužení části české populace je bezpochyby závažný celospolečenský problém, který je potřeba řešit. Považuji však za nespravedlivé, aby byl řešen výhradně na úkor věřitelů, kteří v řadě případů nemohou vznik pohledávek nijak ovlivnit. Za vhodnější bych považoval řešení, kdy by část odpovědnosti převzal stát a věřitelům zaručil alespoň určitou minimální míru uspokojení jejich práv.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom společnosti Cyrrus

Myšlenka dluhové amnestie rezonuje i v prezidentské kampani. Pan Horáček, který s ní přišel, však v tomto případě navrhuje populistické a nesystémové řešení. Proč mají být zvýhodněni současní dlužníci před těmi, kteří se budou topit v dluzích, řekněme, za deset let? Nebo pak provedeme zase další dluhovou amnestii? A není v tomto smyslu nakonec nejspravedlivější provádět takové amnestie třeba každý rok či každý měsíc? Je zkrátka třeba volat po systémovém řešení. Když má stát takovou váhu při sestavování školních osnov, ať je v nich výuka prohlubující finanční gramotnost zastoupena výrazněji. Ale hlavně: když bude stát lidi neustále nadměrně zatěžovat daňovými, odvodovými a dalšími povinnostmi, lze očekávat, že lidé budou v dluhové pasti končit častěji než při nižším zdanění a že jejich svody k úniku do šedé ekonomiky nebo alespoň k setrvání v ní slábnout nebudou. Stát šedou zónu postupně stále více a více zatraktivňuje a pak se ještě diví, že mu v ní občané mizí.

Oldřich Řeháček

insolvenční správce z kanceláře Administrace insolvencí City Tower

Ve své praxi se osobně setkávám s lidmi, kteří mají zájem o návrat do normálního života a rádi by za tímto účelem spláceli maximum ze svých dluhů. Bohužel dnes tuto možnost nemají, protože nesplňují základní podmínku oddlužení, tedy schopnost uhradit věřitelům aspoň 30 procent dluhu.

Jsem přesvědčen o tom, že si takoví lidé zaslouží druhou šanci, neboť řada z nich se do dluhové pasti dostala souhrou skutečně tragických okolností. Podporuji proto aktuální návrh ministerstva spravedlnosti na zavedení takzvané nulové varianty oddlužení.

Je pravda, že mohou existovat i dlužníci, kteří by se mohli pokoušet oddlužení zneužívat. Zde pak bude zejména na insolvenčních správcích, aby řádně dohlíželi na to, že se dlužník opravdu snaží o poctivé vyrovnání s věřiteli, tedy mj. v průběhu oddlužení dosahuje takového příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem. Pokud tak dlužník nečiní, nejedná poctivě a insolvenční správce bude navrhovat zrušení schváleného oddlužení. To by mělo být dostatečnou pojistkou.

Aleš Tůma

finanční analytik Partners

Proč po lidech ve finanční nouzi vymáhat pojistné i s penále, když stejně v budoucnu budou potrestaní horší zdravotní péčí? A proč ždímat ze zkrachovalého živnostníka nedoplatek na daních odpovídající jednomu stéblu Čapího hnízda? Dluhy se mají platit, ale jednorázové odpuštění některých daňových závazků třeba ke stému výročí republiky by mě nepobuřovalo. Kromě toho se stále dějí případy, kdy triviální dluhy mnohonásobně bobtnají. Třeba nedávno medializovaná kauza plzeňské záchytky. To opravdu nemá mnoho společného s hájením oprávněných zájmů věřitele. V právním systému máme co zlepšovat.

Ano, Pelikánovo uvažované uvolnění pravidel pro oddlužení malinko zavání morálním hazardem. Seriózní úvěrové instituce ovšem bonitu dlužníka důkladně zkoumají, takže pro ně to likvidační nebude. A lichváři nemají nárok si stěžovat. Ale nalijme si čistého Sklepmistra: určitá část populace se prostě předluží, ať jsou pravidla jakákoliv. Uvidíme, jaké inovace v této oblasti vymyslí pánové lichváři, kteří teď usedli do Poslanecké sněmovny za nejmenovanou stranu.

Slovo má ministr

Dlouho po uzávěrce dorazilo také vyjádření Roberta Pelikána, ministra spravedlnosti, který se v minulém volebním období snažil mimo jiné prosadit i mírnější pravidla oddlužení.

Robert Pelikán

ministr spravedlnosti

-

0

+

Pokud jde o dluhy, na jednotlivých příbězích vidím, že každý je jiný, jedno ale platí ve všech případech: dluhy se platit mají a jakékoliv zadlužení se musí řešit včas. Je opravdu důležité nerezignovat na včasné řešení problémů a nespoléhat na to, že když nebudeme obálky s modrým pruhem přebírat, přestanou chodit a problém zmizí. Naopak.

Možností, jak dluhy řešit, je přitom řada. Na začátku je možné domluvit se s věřitelem na posunutí splatnosti dlužné částky nebo na splátkovém kalendáři. Pokud dojde situace až do vícečetné exekuce, řešením je oddlužení. V každé chvíli platí, že je nutné od začátku s věřitelem, exekutorem nebo soudem komunikovat. Vím, že dokumenty okolo exekucí jsou pro mnoho lidí složité a jejich čtení se raději vyhýbají. Proto bych také doporučil celou řadu dluhových poraden nebo neziskových organizací, které lidem v tomto umí pomoct. Jejich seznam lidé najdou na internetových stránkách ministerstva.

Je potřeba ještě říct, že jsem nikdy nenavrhoval žádnou dluhovou amnestii ani o ní neuvažoval. Takový krok by samozřejmě měl velmi špatný dopad na platební morálku dlužících. Je možné, že lidé za „dluhovou amnestii“ zaměňují novou podobu oddlužení, kterou jsme navrhli. V minulém volebním období se mi ji nepodařilo prosadit, ale udělám všechno pro to, aby se to podařilo nyní. Jejím principem je to, že poctivé splácení alespoň části závazků musí být zpřístupněné všem, kdo se o to snaží. Jde o to, aby lidé v dluhové pasti nebyli odkázáni na doživotní práce načerno. Stejně tak ale apelujeme na to, aby se lidé chovali při podpisu půjčky s rozumem. Zvláště nyní, v předvánočním období plném reklam na úvěry, to považuji za velmi důležité.