Očima expertů: Chystá se nová obchodní smlouva mezi Evropou a USA. Komu k dobru?

Podle odhadů šéfa Evropské komise José Manuela Barrosa by měla po uzavření dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství vzrůst evropská ekonomika zhruba o půl procenta HDP, což by prý každoročně znamenalo příliv desítek miliard eur a vznik tisíců nových pracovních pozic.

O smlouvě se začalo oficiálně jednat loni, počítá se, že uzavřena by měla být do konce letošního roku. Různá jednání o snížení obchodních bariér mezi silně propojenými ekonomikami spojené Evropy a Spojených států ovšem probíhají už desítky let, TTIP má být v podstatě završením dlouhodobého sbližování. Obecně vzato: zmíněné obchodní bariéry už dnes nejsou zvlášť vysoké.

Jako klasický příklad toho, jak dohoda usnadní obchodování, uvádí Evropská unie na svém webu příklad z automobilového průmyslu: Jak Evropská unie, tak Spojené státy mají své vysoké standardy pro bezpečnost automobilů. Pokud auto vyhoví standardům na jedné straně Atlantiku, bude ho možné považovat za bezpečné i na druhém břehu, výrobce nebude muset podstupovat a platit další testy a papírovat. Což mu ušetří spoustu peněz, nový trh pro něj bude přístupnější, vzroste konkurence…

Někteří kritici ovšem právě tady spatřují slabé místo TTIP, tedy slabé místo z hlediska spotřebitele. Jsme například zvyklí spoléhat na své standardy v označování potravin, víme, co od nich čekat. Američané mají také svoje standardy, na které jsou zvyklí. Nebude ale tato dvojkolejnost pro spotřebitele, navyklého na to či ono, překážkou?

Bohužel – jednání o konečné podobě dohody vede Evropská komise se zástupci protistrany víceméně v tajnosti. Argument, že při obchodních jednáních se prostě nehraje s kartami na stole, je samozřejmě platný, obavy, nakolik do dohody mluví různé lobby, jsou ale stejně samozřejmě pochopitelné. Kdo bude nakonec z partnerství profitovat? Spotřebitelé? Obyčejné firmy? Nadnárodní korporace? Všichni? Kdo bude bit?

Pár základních a obecných informací v češtině najdete na webu Evropské unie, více na portálu Businessinfo, my bychom ale přece jenom raději věděli něco trochu víc do hloubky a méně oficiálně. Ptali jsme se tedy odborníků. Kde spatřují největší přínos této dohody? V čem by mohla být naopak problematická? Co bude znamenat pro spotřebitele, co pro evropské ekonomiky?

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Roklen24.cz

Myslím, že jde o krok správným směrem. Samozřejmě, jak říká jistý klasik libertariánství, skutečná dohoda o volném obchodu by byla velmi prostá: nabízím tohle a tohle za tolik a tolik, chcete, berte, nechcete, vaše věc – žádná cla, tarify, kvóty, hygienické normy… Vměstnala by se tak na půlstranu formátu A4. Připravovaná dohoda bude mít tisíce a tisíce stran a vyjednává se celá léta. Ale je jí třeba. Je totiž s podivem, že dvě světově nejvýznamnější ekonomiky – eurounijní a americká – dosud podobnou dohodu neuzavřely (i když se o něčem takovém debatuje už alespoň od 90. let).

Na druhou stranu je třeba říci, že obchod mezi Unií a USA už do velké míry liberalizovaný je (v rámci politicky dosažitelných možností, pochopitelně, nikoli v rámci libertariánských představ o ideálním světě). To zároveň představuje jistý oříšek právě pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství. V oblasti tarifních opatření už totiž k dodatečné liberalizaci nezbývá přílišný prostor. Ten je tak třeba hledat v oblasti netarifních opatření, třeba oněch rozdílných hygienických a jiných norem. Jenže u těchch může být velice obtížné dosáhnout dohody (ostatně kdyby bylo snadné, už by zřejmě dávno takto aplikovány nebyly).

Osobně ale dohodu nechápu jen úzce ekonomicky, ale geopoliticky, jako stvrzení zájmu na pokračování transatlantického spojenectví Evropy a Ameriky, a to ještě v jeho zase o něco utuženější podobě. I proto ji přijímám celkově kladně. Na škodu celé věci však je, že je komunikována nedostatečně transparentně a otevřeně, což je pak vodou na mlýn kritikům, kteří mohou veřejnosti snadno namluvit třeba to, že ji smlouva připraví o oblíbené farmářské trhy.

Vít Samek

vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů

Z ekonomického i politického hlediska je zřejmé, že se Evropská unie Transatlantickému obchodnímu a investičnímu partnerství nevyhne. Lze jen těžko předvídat, jestli se v jeho důsledku dále prohloubí rozevírání nůžek mezi byznysem a zaměstnanci, bohatými a chudými zeměmi, regiony, podniky či zaměstnanci, popřípadě zda bude otevřen i prostor pro posilování tradičních evropských hodnot. Z pohledu ochrany zaměstnanců, zejména v zájmu udržení pracovních míst a důstojných mezd v Evropě i v naší zemi, je zapotřebí do Transatlantického obchodního a investičního partnerství začlenit plné respektování minimálních standardů práce zakotvených v úmluvách Mezinárodní organizace práce (Spojené státy řadu důležitých úmluv Mezinárodní organizace práce dosud neratifikovaly) a ve směrnicích a nařízeních Evropské unie, aby bylo možné výrazně omezit, popřípadě eliminovat riziko zhoršení pracovních, mzdových a sociálních podmínek zaměstnanců. Řešením by mohla být například sociální doložka k příslušnému smluvnímu dokumentu, která by klíčové principy pracovněprávní a sociální ochrany garantovala.

Ilona Švihlíková

ekonomka

Na Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) existují rozporuplné názory. Navíc jednání probíhají do značné míry tajně, respektive s preferencí lobbistických skupin, zatímco skupiny občanské mají k informacím, které se budou týkat více než půl miliardy občanů Evropské unie, velice omezený přístup. Už to samo o sobě je varovný fakt.

Necháme-li stranou rozporuplné studie – některé z nich slibují „závratný“ růst pro Evropu a druhé zase tvrdí, že přínosy budou mizivé –, je dobré se podívat empiricky na zkušenosti s takovými dohodami z posledního období. Praxe totiž ukazuje, že očekávat od rozvoje volného obchodu nová pracovní místa je mylné. Volný obchod není nástroj sociální, ale nástroj efektivity a specializace. Velmi často (i když záleží na konkrétních podmínkách) vede naopak k destrukci pracovních míst a k zrychlení závodu ke dnu. 

Řadu otázek vyvolává i volný obchod sám – jak USA, tak Evropská unie jsou členy Světové obchodní organizace (WTO) a celní bariéry jsou mezi nimi už nyní naprosto zanedbatelné. Zde si uvědomme, že Evropská unie má (prozatím) mnohem vyšší standardy než USA – od sociálních po ekologické, spotřebitelské a tak dál. Nemusíme ani hovořit o omývání kuřat chlorem a geneticky modifikovaných potravinách. Jednání je navíc vedeno z iniciativy USA – je snad opravdu vedeno se zájmem zvýšit americké standardy, nebo spíš odstranit evropské? 

Dalším velice sporným bodem je otázka arbitráží mezi investory a státem (tzv. ISDS, investor to state dispute settlement) – to vyvolává velké pobouření na celém světě, když suverénní (?) země platí soukromým investorům za minoritní změny například v ochraně zdraví (spor s tabákovými firmami). Je toto snad v zájmu evropského občana? Dohodu TTIP je možno chápat jako nástroj, jak do všech sfér prosadit vliv několika málo vlivných korporací, které si takto vytvoří pravidla na míru – nějaké volby, nebo snad demokracie, jak tomu ještě eufemisticky říkáme, je nadále nemusí obtěžovat, protože v takovém případě dostanou vše, co chtějí. 

[Poznámka redakce: Více o užití investor to state dispute settlement ve sporu nadnárodní tabákové korporace se suverénním státem v boxu.]

V neposlední řadě ale nelze zapomenout na geopolitický pohled, který se u nás přece jen dost opomíjí. Letmý pohled na mapu nám ukáže, že Spojené státy vytvářejí obchodně-investiční pás (tedy pás pod vlivem jejich korporací a jejich pravidel), který vyčleňuje, respektive obepíná Rusko a Čínu. TTIP je nástrojem prodloužení americké hegemonie, která začíná upadat a je dominantně namířena proti Rusku, odtrhnout Evropskou unii od Ruska (viz i současný vývoj na Ukrajině) a přičlenit ji plně pod svůj vliv.

Ochrana tabákové investice

V roce 2011 oznámila australská vláda, že napříště se hodlá vyvarovat toho, že by do obchodních dohod implementovala ISDS, investor to state dispute settlement. Reagovala tak na první a zatím jedinou mezinárodní arbitráž, která je vůči ní na základě dohod o ochraně investic vedena. Když totiž chtěla (s dobrým úmyslem chránit zdraví Australanů) zákonem určit, jak mají být zabalené cigarety, tabákový gigant Philip Morris se proti tomu nejprve bránil u australských soudů. Když neuspěl, vyvolal (na základě smlouvy o volném obchodu, kterou má Austrálie uzavřenou s Hongkongem!) arbitráž: Austrálie prý novou legislativou poškodila jeho investici. 

Philip Morris letos oznámil, že skončí s výrobou cigaret v Austrálii. Arbitráž po čtyřech letech není ještě ukončená.

Karel de Gucht, evropský komisař který vyjednává o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, se vyjádřil v tom smyslu, že takové „využití“ ujednání o ochraně investic nebude v rámci TTIP možné… Podobně také doslova řekl, že s pomocí ISDS „nepůjde přebít“ evropský zákaz prodávat kuřata omývaná chlorem.

Pavel Kohout

ekonom, Partners

Domnívám se, že Transatlantické obchodní a investiční partnerství je krok správným směrem. Vyšší stupeň svobody pohybu zboží a kapitálu vždy v historii znamenal více prosperity a méně důvodů k válkám, celním i těm skutečným. Připravovaná dohoda nebude znamenat úplné sloučení Evropy a Ameriky do jediného hospodářského celku, ale významně sníží obchodní bariéry. Spotřebitelům by měla smlouva přinést větší nabídku zboží za konkurenceschopné ceny. Podnikům přinese více konkurence, ale na druhé straně posílí právní ochranu investic. Některé obavy (jako například údajný zákaz farmářských trhů) jsou přehnané nebo úplně zbytečné.

Vladimír Dlouhý

prezident Hospodářské komory České republiky

V minulosti jsem byl příznivcem multilaterálního sytému liberalizace obchodu, tedy v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Tento přístup se ale ukázal jako politicky neschůdný, a proto se snaha o odstranění obchodních překážek přesouvá na bilaterální úroveň. V této logice považuji snahu o Transatlantické obchodní a investiční partnerství za velmi účelnou a přeji si, aby tato dohoda byla uzavřena.

Pokud se to podaří, mezi USA (a vlastně i NAFTA, Severoamerickou zónou volného obchodu) a Evropskou unií vznikne největší světová oblast liberalizovaného nejen obchodu, ale též investičních toků. To jednak podpoří ekonomický růst jak v USA, tak v Unii, ale také – a to je snad ještě důležitější – podpoří konkurenceschopnost transatlantických zemí vůči dalším dynamicky se rozvíjejícím oblastem světa.

Jako při vyjednávání každé obchodní dohody i zde bude muset každá strana (a v rámci Evropské unie tedy i Česko) přijmout důsledky liberalizace, které krátkodobě mohou být pro některé naše podniky, ale i pro spotřebitele nepříjemné. Jsem ovšem přesvědčený, že dlouhodobě bude taková dohoda i pro českou ekonomiku přínosná.