Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Anketa: Měli by za krach finanční instituce platit i její klienti?

Vklady v českých bankách, záložnách a stavebních spořitelnách jsou do limitu 100 000 eur stoprocentně pojištěné. Nebylo to tak vždycky, do roku 2008 se vyplácelo jen 90 procent (a z jiné sumy). Ptali jsme se odborníků: Měla by v případě krachu banky či kampeličky existovat spoluúčast klientů? Naučilo by to lidi vybírat si odpovědněji, kam ukládají peníze?

V souvislosti s nejistou situací na trhu kampeliček se stále častěji objevují názory, že by se u pojištění vkladů v bankách, družstevních záložnách a stavebních spořitelnách měla obnovit spoluúčast klientů. Desetiprocentní spoluúčast se stala minulostí v roce 2008, kdy státy chtěly posílit důvěru v otřesený bankovní sektor. Nynější stoprocentní pojištění vkladů klientů finančních institucí až do výše sta tisíc eur je ale podle mnoha odborníků dosti nezdravé a protitržní. Drtivou většinu lidí takhle totiž nic nemotivuje, aby byli při výběru podniku, kterému svěřují své peníze, obezřetní. Často pak peníze ukládají do spořicích produktů s přemrštěným úrokem, které si daná finanční instituce může dovolit pouze za cenu toho, že peníze půjčuje rizikovým klientům.

Přísnější podmínky pro družstevní záložny

Na trh družstevních záložen si chtělo posvítit Kalouskovo ministerstvo financí. Na konci května předložilo vládě návrh novely zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, který počítá s omezením bilanční sumy kampeliček na pět miliard korun. Při překročení této hranice by se už musela kampelička transformovat na banku. Družstevní záložny by navíc podle této novely odvádět do Fondu pojištění vkladů dvojnásobný příspěvek. „Návrh nemá jinou ambici než snížit rizika, která může představovat sektor družstevních záložen pro sektor veřejných financí a Fond pojištění vkladů. Zpřísňujeme tak pro tento sektor legislativní prostředí,“ řekl k tomu tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek.

Jak šel čas s pojištěním vkladů v České republice

  • duben 1995 – zahájení činnosti kanceláře Fondu pojištění vkladů
  • 1995 – krach první banky od počátku existence fondu (Česká banka)
  • 2002 – rozšíření pojištění na vklady vedené v cizí měně a navýšení maximálního limitu ze 400 tis. Kč na 25 000 eur
  • 2003 – ČNB označila Union banku za insolventní
  • 2003 – (zatím ?)poslední krach banky v historii České republiky (Plzeňská banka)
  • 2006 – zapojení družstevních záložen do systémů pojištění vkladů
  • 2008 – ukončena výplata klientů zkrachovalé Plzeňské banky
  • 2008 – zrušení desetiprocentní spoluúčasti klientů a navýšení maximálního limitu z 25 000 na 50 000 eur
  • 2009 – zahájení příprav přechodu na nový, zrychlený systém výplaty náhrad vkladů z dílny Evropské komise
  • 2011 – zvýšení limitu pojistného krytí na 100 000 eur, zkrácení výplatní lhůty na 20 pracovních dní

Co si myslí odborníci? Měly by být vklady vedené u finančních společností – bank, družstevních záložen a stavebních spořitelen – pojištěny Fondem pojištění vkladů se spoluúčastí klienta (například s desetiprocentní spoluúčastí)? Vedlo by to k větší obezřetnosti lidí při výběru finanční instituce, které svěřují své peníze?

Jaroslav ŠuraJaroslav Šura

investor a podnikatel

Jsem pro. Je to velmi dobrý nápad. Mám dokonce pocit, že dříve to tak bylo – z dob Ekoagrobank a Universalbank. Spoluúčast střadatele sice neodradí od rizikového chování, vidina vyššího úroku by byla stejně silnější, ovšem ulevilo by se systému.  Jestliže střadatel podstupuje riziko výběrem méně kvalitních finančních ústavů, nabízejících vyšší úrok, měl by za svoje jednání zaplatit. Klidně vyšší spoluúčastí, za blbost se platí. A mohl by být rád, že společnost je tak laskava, že mu při krachu banky nebo kampeličky přispěje. Dnešní stav nahrává větší nestabilitě, protože na trhu zůstávají i problematické finanční ústavy. A jestli lehne finanční systém (po pádu Lehmanů se hodně otřásal), tak těch několik desítek miliard korun ve Fondu pojištění vkladů nikoho nevytrhne. To nebude stačit ani na jednu větší banku (raději nejmenovat).

Jan TraxlerJan Traxler

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

Já bych pojištění vkladů komplet zrušil, respektive ponechal jedině na komerční bázi. Když nějaká banka bude chtít, proč by si nemohla pojištění vkladů dohodnout s nějakou pojišťovnou. Ale státem vyhlášené pojištění vkladů jenom pokřivuje trh a volnou soutěž a v konečném důsledku prodražuje bankovní služby.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda

ekonom a publicista

Desetiprocentní spoluúčast byla realitou až do příchodu finanční krize. Pak se od ní – v rámci celoevropského snažení vlád o uklidnění panikařící veřejnosti – upouštělo. Neexistence spoluúčasti je tedy plodem krajně neklidné doby. Při déle trvajícím zklidnění situace by se spoluúčast měla vrátit do hry. Tím, že klient bude pykat v případě potíží svého ústavu – byť třeba právě jen ztrátou deseti procent vkladů –, je zajištěno, že bude alespoň v jisté míře motivován k obezřetnému výběru banky. Do jisté míry tedy bude také iniciována kýžená tržní selekce v rámci segmentu finančních institucí.

Výše spoluúčasti by dále měla být odstupňována – například klienti družstevních záložen by rozhodně měli mít vyšší spoluúčast než klienti banky. Byznysmodel záložen je zkrátka rizikovější než v případě bank. Vyšší úroky klienti záložen – družstevníci – inkasují díky tomu, že kampeličky poskytují rizikovější úvěry subjektům, jimž klasická banka už zpravidla nepůjčí. Klienti záložen tedy více riskují – a jsou si toho plně vědomi –, pročež vyhlížejí i vyšší úročení než klienti bank. Avšak v případě, že jejich kampelička na rizikové úvěrování „dojede“, jsou chráněni úplně stejně jako klienti bank. To je evidentně nespravedlivé a netržní.

Boris TomčiakBoris Tomčiak

analytik společnosti Colosseum

Problémem ve vztahu banka–klient je obrovská informační asymetrie. I zkušení sektoroví analytici mají často problémy ohodnotit banky, které v současnosti využívají velmi komplexní finanční instrumenty. Ani na internetu nejsou portály, které by se věnovaly posuzovaní bank z hlediska rizik. Proto nemůžeme od běžných lidí očekávat, že dokážou sami zhodnotit důvěryhodnost bank. Fond pojištění vkladů má proto svůj význam. Nemyslím si, že jeho zrušení nebo zavedení částečné spoluúčasti by bylo pro domácnosti přínosné. Zároveň by však měly být nastaveny takové mechanizmy, aby banky, které by podle rozhodnutí ČNB nebo nezávislých ratingových agentur používaly agresivnější podnikatelský model, platily vyšší odvody do fondu.

Aleš TůmaAleš Tůma

finanční analytik Partners

V zásadě – proč ne. Konec konců, limit pojištění byl zvýšen teprve nedávno ve snaze uklidnit vkladatele během finanční krize. A to je právě háček: jak odstranit státní garance, které vedou k morálnímu hazardu a zatěžují daňové poplatníky, a zároveň nevyvolat paniku? Je to zkrátka trochu jako snaha přestat s heroinem bez abstinenčních příznaků. Tedy hlavně ve světě, my jsme si bankovní krizi odbyli dávno a české banky jsou teď stabilní. Kampeličky jsou možná méně stabilní, ale rozhodně malé. Obecně by absence státních záruk měla donutit banky financovat se ve větší míře vlastním kapitálem a teoreticky by omezila úvěrové bubliny. Otázka je, jestli to vůbec jde v systému bankovnictví částečných rezerv. Ale čím jsem starší, tím jsem skromnější: nepředstírám, že znám všechny odpovědi a že existuje jednoduché a bezbolestné řešení.

Petr TeplýPetr Teplý

ekonom, projektový manažer EEIP

Pojištěním sta procent vkladu do výše sta tisíc eur vzniká institucionalizovaný morální hazard. Lidé nerozlišují mezi dobrou a špatnou finanční institucí. Dochází tak k pokřivení celého trhu. Tento paskvil byl v Evropské unii přijat v roce 2008, aby se před hromadným výběrem vkladů zachránily takzvané zombie banky – tedy banky se zápornou ekonomickou hodnotou, závislé jen na státní pomoci. Otevřela se tím však Pandořina skříňka a klientům je teď skoro jedno, kde mají své peníze uložené. Spoluúčast klientů by rozhodně byla ku prospěchu věci. Dalo by se to řešit i speciální „ex-post“ daní, takže by se klientovi nevrátila celá vložená částka a část by zůstala ve Fondu pojištění vkladů. Tahle daň by mohla být i progresivní. Čím víc peněz by klient riskoval, o to víc by spoluúčastí přišel.

Renáta KadlecováRenáta Kadlecová

výkonná ředitelka Fondu pojištění vkladů

U určité skupiny vkladatelů by spoluúčast klienta mohla mít vliv na větší obezřetnost. Při výplatách družstevních záložen v posledních letech jsme se setkávali s tím, že vkladatelé při znalosti rozsahu a výše pojištění vkladů řešili pouze výši úroků a o stav a fungování vybrané finanční instituce a její historii se předtím prostě nezajímali. Jistota výplaty pojištěného vkladu v případě krachu je k jakékoliv větší obezřetnosti nevedla.

Je potřeba si uvědomit, že zrušení desetiprocentní spoluúčasti v roce 2008 a postupné navyšování pojištěné částky až na současných sto tisíc eur, tedy zhruba 2,5 milionu korun, byl krok ke stabilizaci důvěry ve finanční trhy u nás i v rámci celé Evropské unie. Pro klienty je stoprocentní garance vrácení vkladu velmi zásadní zejména v období nestability. A tudíž v určité fázi finanční krize takové opatření mělo svůj význam. Pokud je ale finanční sektor zdravý a stabilní – což se o tom našem dá říci – spoluúčast (třeba i nikterak velká) klienta na pojištění vkladů může být instrument, který by určitý smysl mohl mít. Na druhou stranu je však třeba přiznat, že schopnost průměrného klienta hodnotit finanční situaci banky, nebo třeba míru rizika, které banka na sebe přebírá v rámci svého podnikání, či kvalitu investičního či úvěrového portfolia je velmi omezená. To je spíš úkolem regulátora, který by měl monitorovat a usměrňovat činnost finanční instituce, reagovat na zhoršující se situaci a případné rozhodnutí o konečném řešení učinit  včas, aby byly minimalizovány ztráty nejen vkladatelů, ale i ostatních věřitelů a aby nedošlo k šíření této „nákazy“ na další subjekty finančního trhu.  

Spíš než k zavedení spoluúčasti bych se ale přikláněla k opatření, o kterém se v rámci legislativních úprav na úrovni Evropské unie nyní diskutuje, k zavedení takzvaných rizikově vážených příspěvků. To znamená, že výše příspěvků banky, stavební spořitelny či družstevní záložny by byla stanovena dle míry rizika, které pro Fond hospodaření té které instituce představuje.

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK