Anketa: Jaké vysvědčení nám vystaví za sto let?

Až budou za sto let ekonomové a historikové hovořit o hospodářské situaci začátku 21. století, tak to asi nebude veselé vyprávění. Splasknutí internetové bubliny, hypoteční a realitní krize, ničivé živelné katastrofy, velká hospodářská krize, propad burzovních trhů, po uši zadlužené státy na hranici bankrotu, miliony nezaměstnaných po celé Evropské unii. Minimálně „západní svět“ nebude na naši dobu nejspíš vzpomínat příliš v dobrém. I když – jak se budou našim potomkům tyhle události jevit za desítky let, můžeme samozřejmě jen těžko odhadovat. Třeba už po hospodářské krizi, která odstartovala v roce 2008, neštěkne ani pes. Rozhodně ale stojí za to na chvilku zastavit a přemýšlet nad tím, v jaké době to žijeme, čím je výjimečná a jedinečná a zda nám neuniká něco, co už později nepůjde napravit. Rozhodli jsme se proto oslovit odborníky ze světa financí, ale také sociology, ať s námi hru na budoucnost zkusí hrát a zamyslí se nad tím, jak se bude o ekonomickém dění v letech 2000 až 2013 referovat v článcích, učebnicích a na přednáškách za sto let.

Jak se bude na začátku 22. století dívat na ekonomickou a hospodářskou situaci našich dní?

Tomáš Prouza

ekonom a expert Světové banky pro finanční služby

Jako na naprosto zbytečné selhání politiků, kteří ve své slonovinové věži okázale ignorovali fakta a svou ignorací výrazně poškodili miliony lidí. 

Naďa Johanisová

ekonomka a pedagožka

O naší době se nejspíš bude mluvit jako o době obrovských nerovností, kdy část lidí žila v nadbytku, zatímco na opačném konci světa jim druzí šili oděvy za 25 dolarů měsíčně. A jako o době obrovských iluzí, kdy ti, kdo tvoří veřejné mínění, ještě stále hlásali, že lze do nekonečna zvyšovat produkci a že nám zdroje vydrží navěky. Zároveň také jako o době, kdy jsme mohli omezit globální oteplování, ale místo toho jsme se na budoucí generace vykašlali. Ale možná i jako o době zlomu, kdy jsme si pomalu začali konečně uvědomovat, že skutečné bohatství je v lidských vztazích a ve smysluplně stráveném čase života…

Aleš Michl

ekonom, analytik Raiffeisenbank

Potomci se na nás budou dívat jako na idioty, kteří sami sebe zdanili a pak se divili, že ekonomika neroste.

Markéta Šichtařová

ekonomka, analytička NextFinance

Jednou se budeme na dnešní dobu dívat jako nebezpečný experiment – podobně, jako se dneska díváme na tisk peněz v předválečném Německu. Dnešní doba bude dávána za příklad toho, jak už nikdy nedělat hospodářskou politiku jak v monetární, tak ve fiskální oblasti. A dnešní doba vstoupí do učebních textů jako příklad hospodářské politiky, která měla velmi negativní a dlouhodobé důsledky pro růst životní úrovně v rozvinutých zemích. Dost možná jednou, s odstupem let, bude právě na základě zkušenosti z let 2001–2016 změněn přístup k veřejnému dluhu. Zpětná analýza totiž ukáže jeho velmi negativní vliv na ekonomiku. Přitom kořeny dnešních problémů se táhnou až k jedenáctému září 2001, respektive k tomu, jak na 11. září reagovala tehdejší americká administrativa. Tam nezdravé tendence v hospodářské politice začaly, vybublaly na povrch na sklonku roku 2008 – a od té doby dosud rostou.

Jan Keller

sociolog a pedagog

Pokud jsou mé předpoklady správné, budou se za sto let řešit úplně jiné věci, než je bilancování počátku 21. století. Nenuťte mě k detailům, nechci být obviněn ze šíření poplašných zvěstí.

Petr Mach

ekonom a politik

Počátek 21. století bude označován za vrchol ekonomické expanze západní civilizace, po němž následoval už jen její úpadek, a za začátek boomu čínského století. Anebo alternativní scénář: Počátek století byl počátkem katarze. Po státním bankrotu několika států Evropské unie a vleklé hospodářské stagnaci došlo k rozpadu Evropské unie a skončil tak další marný pokus centrálně řídit ekonomiku ve velkém. Na troskách Evropské unie vznikla řada nezávislých států, obnovila se konkurence a ekonomická dynamika. Lidé následně opět začali věřit ve vlastní úspěch a odpovědnost a přestali se spoléhat na stát.

Lukáš Kovanda

ekonom a publicista

Jako na dobu, kdy se Západ snažil za každou cenu, marně a někdy až zaslepeně, „protáhnout“ dvacáté století do století jednadvacátého a nadále globálně dominovat. Na dobu, jež předcházela prozření Západu, že kdo globalizací zachází, ten jí také schází. Na dobu finálně zmírající romantiky a posledního trosečnictví, kdy ještě existovala na Zemi místa technologicky odříznutá od zbytku světa. Na dobu, kdy lidé osudově a pod cenou směnovali svoji anonymitu a své soukromí za domnělé pohodlí a kdy i nejbohatší člověk planety žil v porovnání s dneškem vlastně jako chudák. Ale také jako na dobu, kdy se lidé úplně stejně jako dnes milovali, nenáviděli, klamali, obětovali, radovali, smutnili, pyšnili…

Aleš Tůma

analytik Partners

Cituji z publikace Dějiny ekonomického myšlení, rok vydání 2113: „Před sto lety se svět těšil historicky nevídané prosperitě, ale přesto to byla doba temna. Otěže ekonomiky drželi lidé, kteří věřili, že utrácení vede k bohatství a povodně jsou vlastně požehnání. Výsledkem byly desítky let rozhazovačné hospodářské politiky. Když nefungovala, tak prý jen proto, že jsme neutratili dost. Státy, které odmítly tuto doktrínu opustit, prošly v roce 2025 vlnou bankrotů a hyperinflací. Keynesiánští ekonomové se ve snaze svoje teorie obhájit uchýlili k poslednímu zoufalému kroku. Ve spojení s Al-Káidou vyhodili do povětří přehradu, aby dokázali, že obnova po povodních zvýší HDP. Bohužel špatně spočítali sílu nálože a zahynulo 157 vysokoškolských profesorů, 65 centrálních bankéřů, 43 vládních poradců, 28 ministrů financí a čtyři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii. Byla to nezměrná lidská tragédie, ale od té doby se svět opět těší historicky nebývalé prosperitě...“

Petr Hampl

podnikatel a sociolog

Dějiny píšou vítězové. Budeme tedy muset ještě pár let počkat.